9.8.2010 | Autor: Pavel Víšek

Indies MG (47:05)
Pouze písničkářem u klavíru přestal být Jan Burian už po debutu Hodina duchů, kterému pomohl dát nový (elektrický) tvar Daniel Fikejz. Volným pokračováním po dvaceti letech může být album Dvanáct druhů samoty, které mezi třinácti skladbami (Samota je paradoxně onou „něžnou navíc“) nabízí vesměs nově uchopený starší repertoár. Hudební základy z laptopových smyček, kytar, kláves a dalších nástrojů však pořídila omladina: Burianův syn Jiří, Mikoláš Růžička, Jan Janečka nebo hrající zvukař Ondřej Ježek. Jan Burian „pouze“ zpívá a o mikrofon se občas dělí s Lenkou Dusilovou. Známé skladby jako Rybí pláč, Vypadáš pobaveně nebo Loučení vyznívají až překvapivě a v celkovém kontextu se jejich účinek násobí. Dvanáct druhů samoty je silné album, mertovská „omamná květina“, ale žádné antidepresivum.

Zlatý hřeb: Podzim
Zní to jako: nevesele přesvědčivý Jan Burian

Body: