12.1.2011 | Autor: Roman Jireš

Universal Music (52:23)
V souvislosti s novou deskou britské kapely Jamiroquai, kterou je prakticky Jay Kay a jeho různě se měnící parta, se objevilo několik názorů, že nepřináší žádné překvapení. To není tak úplně pravda, a i kdyby byla, proč chtít po psovi, aby přestal štěkat, nebo dělat z hyeny býložravce?
Kdo zná alba počátků 90. let Emergency on Planet Earth nebo The Return of the Space Cowboy, patrně slyší, že Jamiroquai se od roztančeného acid jazzu posunuli více k retro funku s jako vždy důmyslně vmontovanými prvky soulu i diska. Vše o level výše posouvá Kayův opravdu nezaměnitelný hlas i hojné využívání živých nástrojů. Neříkám, že tohle všechno už jsme neslyšeli (taková baskytara v All Good in the Hood jsou Queen jako vyšití), ale to nijak nesnižuje pozitivní pocity z téhle desky. Naopak, mnohé kapely by si měly dokola pouštět saxofony, smyčce a další akustické nástroje Jamiroquai, aby se naučily, jak se nestat sterilním produktem digitálního věku hudby.
Minimálně jedním velkým překvapením je pecka Hurtin’ se skvělou rockovou kytarou a Kayovým psychedelickým vokálem, která je důkazem toho, že méně opravdu bývá více. Část alba Rock Dust Light Star opravdu při nesoustředěném poslechu může splývat v jednu dlouhou píseň, ale rozhodně se jedná oproti předchozí nahrávce Dynamite o krok dopředu, byť se při něm Jamiroquai ohlížejí nazpátek.

Zlatý hřeb: Hurtin’, Rock Dust Light Star, Blue Skies
Zní to jako: (naštěstí) nepříliš nový Jay Kay

Body: