29.6.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka

Vytlouká se, recykluje, kutá čím dál tím hlouběji v minulosti. A vypadá to, že teď přišel na řadu jazz. V době všelikých digitálních vymyšleností si anglický mladíček prostě sedne za klavír a se standardy od Cole Portera, zjazzovanými, umělou patinou potaženými kousky z pera Jimiho Hendrixe či Jeffa Buckleyho i písněmi vlastními vykouzlí náladičku jak v potemnělém baru z filmové Casablanky. A ještě ke všemu vytře s touhle muzikou zrak všem hitparádovým šíbrům. Na jedné straně se recenzentovi chce po trampsku zařičet "umí", protože Cullum mistrovsky a důvěryhodně ovládl řemeslo. Na straně druhé se chce zase situaci zlehčit: vždyť ten kulišák vlastně vytváří dokonalý kýč! Dokonale uhlazený, vypulírovaný, až hrůza líbivý mainstream, který neznudí ani caparta, neurazí ani babičku. Škola zakouřených barů, restaurací i šantánů, kde musel Cullum pobavit velmi nesourodé publikum, je zkrátka znát. K jakému pólu se nakonec přiklonit? No k tomu prvnímu. Cullum je totiž naprosto odzbrojující a sednout mu na lep tentokrát neznamená nechat se napálit, ale prostě být nádherně polapen tou spoustou pohody.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/06