24.6.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Telarc/Classic (53:06)
Po krásných, relativně komorních albech - Grammy oceněném Deep In The Blues (Verve 1996) a v R&P devítihvězdičkovém Fire Down Under The Hill (Telarc 2000) - je tu jeden z nejslavnějších bluesových harmonikářů a vůbec živá legenda chicagské scény s albem, na kterém se opět vrací k plnokapelovému 'hukotu'. Není divu - deska je, jak název napovídá, oslavou pětatřicetileté existence jeho vlastního bandu, jinými slovy výročí Cottonovy sólové dráhy, jež následovala po jeho nejslavnějším, jedenáctiletém angažmá v doprovodné skupině Muddyho Waterse.
Na správné oslavě takové celebrity pochopitelně nesmějí chybět prominentní hosté. Jejich přizváním byly zabity dvě mouchy jednou ranou. Jedna dramaturgická (a v neposlední řadě reklamní), protože písničky převážně z Cottonovy dílny tu zpívají, resp. v nich instrumentálně sólují skutečné hvězdy. Jedna ryze technická: po vážné chorobě (pan Cotton se holt nedržel varování ministra zdravotnictví...) se kapelník nyní věnuje pouze hře na harmoniku - byť jeho zpěv na minulé desce, zřetelně už nemocí poznamenaný, byl skutečně úžasný.
Nejostřejší polohu Cottonova bandu (i harmonikářovy hry) představuje hned úvodní nekompromisní Don't Start Me Talking s Kennym Nealem u mikrofonu. Svůj silový pěvecký projev prezentuje v I've Got A Feeling Cottonova vrstevnice Koko Taylor, jejíž konfrontace s úžasně ohebnou harmonikou je jedním z nejkrásnějších míst alba. Její ob-generační kolegyně, jedna z největších současných hvězd bluesového zpěvu Shemekia Copeland, svým nápřahem a exaltovaností v How Long Can A Fool Go Wrong? přivádí do transu i Cottona, který na svém nástroji nachází přímo sférické výšky, kombinované naopak v druhém partu s netušenými hloubkami. Příspěvek Kima Wilsona v River's Invitation z dílny Percyho Mayfielda přináší nejen jisté zklidnění, ale také ukázku zcela odlišného harmonikářského přístupu. Závěrečný jamík Cottona s Jimmiem Vaughanem Blues For The Hook (věnovaný Johnu Lee Hookerovi - zajímavá kuriozita a kouzelný příklad bluesmanské kolegiality: na oslavě sama sebe oslavovaný oslavuje někoho úplně jiného...) je logickou uklidňující tečkou. Tolik stručně o základních bodech alba.
Závěrem jen upřesnění názvu: nejedná se o skutečný jam, tedy o živou nahrávku muzikantského mejdanu. Album je naopak velmi dobře vyprodukované (zkušený Randy Labbe) a studiově nahrané. Jménu Jamese Cottona dělá jen čest. Ostatně jako celá jeho kariéra.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/06