22.4.2009 | Autor: Pavel Zelinka

Touch (38:09)
Člověk už dokázal rozezvučet různé části svého těla, ale teprve dánský zvukový konceptualista Jacob Kirkegaard využil efektu „Tartiniho tónu“ k tomu, aby pořádně zamuzicíroval na lidské uši. Ve zkratce: když se ve vnitřním uchu člověka sejdou dva konkrétní tóny přinutí sluchový orgán stvořit třetí, vlastní zvuk. Aranžováním tónů, které si nechal Jakob jako samojediný pokusný králík pouštět do sluchovodu, zachytil autor mikrofony uvnitř slechu zvuky, které se pak staly základem kompozice nenápadně bytnícího, industriálně laděného ambientu. Kirkegaard nenechal znít výsledky práce svých uší jednotlivě. Postupně je mísil s těmi dříve vyrobenými, výslednou koláž posílal zpět do ucha, znovu zachycoval nové tóny a takovou recyklací vznikla pomalu se vlnící říčka intermodulárních distorzí, které v uměleckém uchopení Dána zní věru překvapivě muzikálně. Zajímavé je si uvědomit skutečnost, že i my při poslechu tohoto nosiče vydáváme podobné zvuky a mícháme je s produkovanou nahrávkou. Show must go on.

Zlatý hřeb: stříhající uši a vlnící se bubínky
Zní to jako: soustava přirozených oscilátorů a jednoho dirigenta (který je fixován ve stropě)

nehodnoceno