14.11.2001 | Autor: Petr Korál

Priest Music/SPV/Globus Music (70:53)
Když Judas Priest v sedmadevadesátém, sedm let po fenomenální desce Painkiller, konečně vyrukovali se snímkem Jugulator, měli to u svých věrných příznivců velice těžké.Ti se ovšem spíš než s novým zpěvákem Timem 'Ripperem' Owensem, který dokázal téměř nemožné - v podstatě plnohodnotně nahradit svého předchůdce Roba Halforda -, se skřípěním zubů (ne)smiřovali s nezvykle moderním syrovým soundem alba. Ani kritika z něj zrovna nevýskala nadšením - s odstupem času si ovšem myslím, že šlo o poněkud podceňovanou nahrávku.

Těžko říci, jak po onom rozporuplně přijatém dílku dopadne u fanoušků JP novinka. Skupina si sice uchovala poměrně progresivní zvukové pojetí se spoustou nenápadných 'vychytávek', jichž si na první poslech třeba ani nevšimnete(a paradoxně jí k tomu stačí méně samplů než minule), ale současně ve své projevu zase více akcentuje dříve tolik typickou judasovskou melodiku, která na Jugulatoru značně absentovala. Jenže! Ony melodické linky až na výjimky (Jekyll And Hyde, Bloodsuckers, Metal Messiah a hlavně Cyberface a klasická metalová balada Lost And Found) nejsou zas až tak mocné - a o někdejších hymnických refrénech si posluchač může nechat jenom zdát. A tím příděl důvodů, proč lze na Demolition nahlížet s ještě daleko většími rozpaky než na Jugulator, nebyl bohužel vyčerpán. Téměř všechny z celkem třinácti skladeb jsou vedeny v podobných středních tempech - jako by se JP báli utrhnout z řetězu a znovu aspoň chvílemi pořádně prošlápnout rychlostní pedál, což bylo kořením Painkillera i některých ještě starších věcí. Výsledkem pak je, že motor téhle mašiny přede sice pěkně, protože výkonně a spolehlivě, leč zároveň až příliš monotónně. Více drajvu a odpichu by nezaškodilo, pánové! Takhle deska do jisté míry dřepí na pr... prknech, co znamenají nudu. Což jenom umocňuje zbytečně nafouklý rozsah většiny písní i alba jako takového.

Alba narvaného nezkrotnou tvrdostí, prvotřídním muzikantstvím a excelentními pěveckými kousky Mr. Owense, přesto alba... jak to jen definovat... tak nějak nedovařeného. V kontextu tvorby JP určitě. Přitom nápady mu rozhodně nechybějí a třeba už zmiňovaná členitá, zvláštní atmosférou i nezvyklými motivy prodchnutá skladba Cyberfaceje vynikající záležitost, stejně jako patřičně agresivní (a pak že to nejde!) Metal Messiah. Základní problém vězí spíš v oné převažující 'energetické přiškrcenosti'.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/10