22.2.2006 | Autor: Pavel Klusák (Týden)

Columbia (62:42)
Na málokoho se za poslední dvě dekády proměnil pohled tolik jako na Johnnyho Cashe. Je to bezpochyby tím, že oba pohledy jsou pravdivé – ten starší, který v něm viděl pilíř tradice country, i ten novější, který zdůrazňuje, že Cash byl svéráz, novátor, průkopník nových cest a nositel nemainstreamových myšlenek. Ale jak víme, mainstream umí rozmělnit leccos – zvlášť když Cash se nebránil prezentaci sebe sama jako ikony s maskou “muže v černém”. Teď se zájem o něj oživuje: nejen úspěchem vlny postmoderně proměněného country (Lambchop, Wilco), ale hlavně muzikálem a filmem Walk The Line. Výběr 21 písní jde chvályhodně napříč katalogy různých firem: od živého hraní morytátů zločincům ve věznici po spolupráci s U2 a coververzi Depeche Mode.

Zlatý hřeb: Folsom Prison Blues, Hurt, coververze Nine Inch Nails.
Zní to jako: geniální pašerák lidové hudby do popového mainstreamu

Body: