7.11.2001 | Autor: Daniel Vojtíšek

Eagle Records/BMG (43:14)
Dlouho ztracená nahrávka, jejíž brzké vydání oznamoval americký Rolling Stone již v srpnu roku 1998, konečně vychází péčí šikovného britského labelu Eagle Records, který podle pohledu do katalogu rád poskytuje útočiště 'padlým andělům'. Jsou to ale padlí andělé stále ještě světového formátu, i když už dávno nestanovují trendy. Jedním z nich byl i nedávno zemřelý John Phillips (*30. 8. 1935, + 18. 3. 2001), leader a zakladatel legendárních Mamas And Papas.

Album Pay Pack & Follow vzniklo zvláštní shodou okolností, když Phillips přehrával příteli Jaggerovi během svého pobytu v roce 1973 v Londýně, kde pracoval na hudbě pro Bowieho film The Man Who Fell To Earth, některé své nové písničky. Snad je ani nemínil v brzké době nahrávat. Jagger ale přesto zařídil studio, protože semu zdálo, že to stojí za to. Moc soustavnosti v tom sice nebylo, nahrávalo se náhodně až do roku 1979, ale Jagger měl dobrý nos. Ještě dnes působí tyto nahrávky velmi svěžím dojmem přes dlouhou dobu, kdy ležely ladem (Nenahraditelné čtyřiadvacetistopé pásy měly pohnuté osudy. Několikrát se ztratily a znovu našly, byly za různých okolností porůznu po světě zapomínány. Po posledním jejich vynoření je měl Phillips údajně neustále pod postelí, aby o ně znova nepřišel.).

V produkci Micka Jaggera a Keitha Richardse hrají na Pay Pack & Follow špičkoví muzikanti: kromě Richardse (kytary a sbory) a Jaggera (sbory) Mick Taylor (elektrická kytara), Ron Wood (baskytara), Chris Spedding (elektrická kytara), Ollie E. Brown, Reebop Kwaku - Baah, Debra Dobkin (perkuse), Jean Rousell (klávesy). Středobodem alba jsou dvě pomalé písničky, She#s Just 14 a Oh Virginia, které nepřeslechnutelnými sbory Jaggera a Richardse ukazují někam k Exile On Main Street. Přesto nemáme pocit nepatřičného epigonství, ač zrovna tyhle dvě možná John Phillips složil až během nahrávání, pod vlivem. (Keefa, Micka, chlastu, čehokoliv dalšího 'škodlivého' - viz fotografii Annie Leibovitz na zadní straně obalu.) Za Oh Virginia se zářivým sólem Micka Taylora následují Sunset Boulevard a Pussycat: jejich 'good time music# možná nesedí k předchozímu, ale nepustíme-li ze zřetele Phillipsovu muzikantskou a skladatelskou minulost s Mamas And Papas, uznáme oprávněnost zařazení takových písniček. Rockeřisi ale stejně přijdou na své v sedmé, v textu sice trochu 'módně politické', ale řádně odpíchnuté Zulu Warrior, opět se skvělým Taylorem.

Celkem vzato je Pay Pack & Follow album velice nemoderní a mnohým, kteří by mu tuto vlastnost i odpustili, se bude jeho obsah zdát naplňovat úsloví 'každý pes jiná ves#. Takové bychom mohli nanejvýš uspokojit konstatováním, že jde o nenahraditelný dokument. V poslední dekádě však není mnoho příležitostí radovatse z produktů podobně spontánního muzikantství, pomáhajícího vracet posluchače zpátky na zem a znovu takto přesvědčivě odkazujícího mnoho tolik drahých současných 'projektů# tam, kam patří - do sklepa, aby je někdo při nejbližším úklidu společných prostor domu konečně vyhodil.

***


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/11