10.9.2007 | Autor: Daniel Matoušek

Drag City (55:38)


Jsou desky, o kterých se mluví nadšeně hned po vydání, ale časem se lesk ztrácí a zůstává jen vzpomínka na přemrštěné hodnocení. Z toho důvodu je dobré vidět, že všechno to, co na desce Joanny Newsom Ys zaujalo, udivuje stejně i dnes, bezmála rok po vydání.

A co je na albu, které ze zaznamenáníhodné, ale rozhodně ne nejprůbojnější zástupkyně z řad freakfolkových písničkářů udělalo královnu žánru, tak zvláštního?
Přestože se o Joanně Newsom vždy mluví v souvislosti s vlnou mladého psychedelického folku, je hned zkraje potřeba říct, že Ys jako nahrávka toho má s folkem pramálo společného. Folk se tomu říká snad ze setrvačnosti nastartované prvním albem, snad z nedostatku jiných označení nebo - což je nejpravděpodobnější - proto, že to hezky živí obraz drobné folkařské harfenistky. Mnohem spíš než folkem je ale osobitým pokračovatelem tradice žánru, který si svá zlatá léta odbyl už v devatenáctém století - umělecké písně. Té, kterou zavedl Franz Schubert a mnozí další se k ní občas přichomýtli a dodnes přichomýtají. V tomhle případě ovšem musíme zasazovat do kontextu dnešní doby, kdy vážná hudba připadá většině populace jako anachronismus, který tu nemá co dělat.
Tým, který se o celou desku staral už tak trochu dával tušit, že výsledek určitě nebude špatný. Nahrával Steve Albini, podepsaný pod alby Pixies, Nirvany, Mono nebo Neurosis, finální mix dělal Jim O’Rourke, chvilkový člen Sonic Youth a celkově multižánrový samorost, který snad ještě nevytvořil nic, co by výrazně nečnělo nad průměr. Orchestrální aranže znějící ve čtyřech z celkových pěti skladeb dělal Van Dyke Parks.
A právě Parks je člověk, který má na výsledné podobě lví podíl. Orchestr totiž na zvuku alba zaujme nejvíc. V melodiích každé skladby se sice opakují určité části (i když cokoliv jako refrén, jak ho známe z popu či rocku, bychom hledali marně), orchestr se ale nevrací a vytváří stále nové podklady. Hudba jakoby plyne stále dál, reaguje na text a každá sloka zní jinak. Snad i proto se zdá Ys i po mnoha přehráních stále neoposlouchatelné.
Oproti oficiálnímu debutu se Joanna Newsom tentokrát omezila jen na použití harfy. Mimo ní a orchestru se na nahrávce objevuje ještě sestra Emily a Bill „Smog“ Callahan jako nenápadně proplouvající vokalisti a v skladbě Monkey and Bear podobně nenápadné banjo. Ve zpěvu je cítit, že se postupem času posouvá do víc a víc příjemných poloh - především v porovnání s prvními demosnímky je to dost velký rozdíl. Nicméně typický, štiplavý hlas stejně zarazí a někomu možná nesedne nikdy, stejně jako se třeba nemusí líbit Björk nebo první desky Kate Bush.
Skladby mají mezi sedmi a sedmnácti minutami, a jak u bylo napsáno, nějaké refrény nebo výraznější opakování textu se nekonají. Stejně tak žádné instrumentální pasáže. Z toho se dá správně vyvodit, že textu bude požehnaně. Rozmáchlé příběhy jsou vypravovány obrazným básnickým jazykem, spoustou odboček a metafor je těžké se prokousat i po samostatném několikaterém přečtení. Taková poezie pro pokročilé. A k tomu se celou deskou táhnou přírodní motivy, což dobře odkazuje na šedesátá léta :

Push me back into a tree
Bind my buttons with salt
Fill my long ears with bees
Praying: please, please, please

(Vtlač mě zpátky do stromu
Oviň mé pupeny solí
Naplň mé dlouhé uši včelami
Prosím, prosím, prosím)

S odstupem se vždy hodnotí líp a otázka, která dnes dává největší smysl, zní: "Nejdůležitější loňské album?" Mezi hrstkou nejlepších bude rozhodně. Dělat vysoké umění, dotažené do naprosto nové podoby, a vytvářet ho přitom na bázi něčeho tak blízkého jako písničkářství, to se neděje zas tak často.

Body: