20.12.2006 | Autor: Ivan Ivanov

Reprise/Warner (57:12)
Roger Glover mi v jednom rozhovoru kdysi říkal, že když potřebuje dosáhnout pocitu vnitřního klidu, tak si pouští první J. J. Caleovou desku Naturally (1972), ze které pokaždé cítí, jak se po místností rozlívá jakési magické světlo. Vzpomněl jsem si na jeho slova právě při poslechu The Road To Escondido, které je až na dvě výjimky autorskou řadovou deskou J.J. Calea. Jméno Erica Claptona tam figuruje především kvůli tomu, že Clapton stárne na můj vkus velmi chytře a moudře a jako opravdový anglický gentleman umí šikovně splácet hudební dluhy svým vzorům. Po desce s B. B. Kingem docela logicky přišel na řadu J. J. Cale, kterému Clapton vděčí za nemalou dávku celoživotní inspirace a za takové hity své kariéry jako After Midnight a Cocaine. V případě této desky se zasloužil o dodání kvalitní kapely, něco kytar a vokálů, dvou skladeb a v neposlední řadě svého jména. Zbytek je zásluhou skladatelského umu J. J. Calea a jeho jedinečného feelingu, se kterým jakoby jen tak mimochodem zlehka odhaluje krásu amerických hudebních tradic. Od blues přes country, rockabilly a jazz. Clapton mu sekunduje, jak se na mistra sluší a patří a oba hudební velikáni souzní skutečně dokonale. Způsob, jak se navzájem doplňují i se šlapající rytmikou, řadí tuto jejich společnou desku do kategorie nadčasových záležitostí. Po finálním tónu jsem to Gloverovo magické světlo cítil doopravdy.

Zlatý hřeb: 14 tracků této desky v libovolném pořadí
Zní to jako: jako dialog dvou starých kamarádů, kteří se skleničkou v ruce a doutníkem vzpomínají na třídní krasavice z gymplu

Body: