20.9.2011 | Autor: Michal Husák

Sony Music (54:16)
Výborní muzikanti, věční provokatéři a hledači nečekaných odboček – copak je vůbec možné, aby J.A.R. natočili špatnou nebo nezábavnou desku? I když intervaly jejich vydávání jsou už dlouho dost velkorysé a také vnitřní fungování souboru je tradičně poněkud rozvolněné, všechny klíčové konstanty i tentokrát fungují na svých místech: klávesové vize Romana Holého, Klempovy slovní hříčky, Vrtulníkovo mimoňství, vokální nadhled Dana Bárty, delikátní kytara Míry Chyšky, luxusní rytmika, povědomé vsuvky a podkresy dechů a hlavně svébytná týmová poetika… Je to zábava specifická a tradičně trochu na hraně, deska vedle starších nahrávek nijak zvlášť nepřekvapí. J.A.R. ale patří ke stálicím, které dokážou potěšit už „jen“ tím, že vydají další prostě dobrou nahrávku. Dlouhohrající děcka působí navenek o chlup klidněji a krotčeji, než bývalo zvykem, převládá lehce syntetická diskofunkující vláčnost, dravost se tu projevuje spíš nějakým tím drsným slůvkem. Neomylných zásahů do terče je ale pořád mnohem víc než občasných přestřelů (pochopil někdo konec alba?), a objevovat se dá po mnoho poslechů.

Zlatý hřeb: Zlejch starejch dědků je plnej svět
Zní to jako: stále hraví funkpopoví matadoři

Body: