22.9.2011 | Autor: Mikuláš Dohnal

Epic/Sony Music (50:07)
Lehoučká, provzdušněná deska pro chvíle oddechu. Incubus, druhdy fungující jako funk metaloví křížitelé, se na nové desce vydávají na území nekonfliktního pop rocku, přičemž ten rock občas aby jeden hledal málem s lupou. Zprvu jsem chtěl, přiznám se, tuhle desku poslat bez milosti k čertu jako umrněný popík bez energie, ale po několika posleších musím uznat, že když už nic jiného, Incubus se nepodbízejí. Písničky jsou, pravda, chytlavé, přístupné, zabalené tak, aby s nimi měl spotřebitel co nejmíň práce, zároveň ale nejsou podbízivé. Kapela i při tomto přístupu k věci dokázala zachovat odstup a chladnou eleganci. Album je i přes svou přístupnost zvláštně obrácené do sebe, místy až aristokraticky majestátné. Zvláštní schizofrenie, ale v ní asi tkví největší deviza nových Incubus. Jen je třeba mít chuť se s albem trošku poprat a neodmrštit ho jako méně ukňouranou verzi Jamese Blunta.

Zlatý hřeb: Promises, Promises
Zní to jako: posmutnělý pop pro vnímavé

Body: