2.2.2002 | Autor: michal nanoru

Talkin' Loud/Mercury/Universal Music (62:06)
"Vážený pane, ach: dávám se v plen, prokázal byste mi tu čest a poobědval se mnou?" přišel za mnou jednou Bluey. "Velmi rád." Měl jsem přibližně stejnou chuť s ním poobědvat jako se oběsit.

Oblíbená barová zástěra Freda Wesleyho. Víte, ansámbl Jeana-Paula Blueyho Maunicka (1957 narozen na Martiniku, 1967 do Londýna) už prská líný acid jazz a soul od roku 1979. Nebýt Gillese Petersona a jeho úchylky na podobné beaty, obskurní rochnění, asi bych se tu nesnažil. V roce 1991 je vytáhl z čističky po cestě na jatka a hodil na prkýnko pódií. Díky němu tak máte hity jako Nights Over Egypt a vůbec celé remixové album Future Remixed (2000). Taky tuhle zbytečnou desku. Nevím, jestli někoho dojme On The Road se samplem Jacka Kerouaca. Bluey se sice připletl k produkci takových Earth Wind and Fire, Maxi Priesta, Stevie Wondera nebo Chaky Khan a v jeho amébové partě zpíval leckdo včetně Jocelyn Brown, jenže tím nepřelstí ani čajový pytlík. Ne, to nestačí. To, co teď točí, je instrumentálně dokonalá, přesná a studená nuda. Vytahané jako prsa a utahané jako výraz africké čtyřicetileté matky. Rozvláčně se válející po patře bez chuti. Je mi tedy jasné, co by mi na tom obědě servíroval. Maso by bylo tuhé a suché a konverzace by se točila kolem 'Gonna bring you down, down, down, down, down...', cožje pravděpodobně jeho představa o umění. Nebo by se mi snažil tvrdit, že život je zvláštnější než fikce. Pak bych ho jednoduše umlátil Triumfem zla Arthura Breiského. Bluey nikdy neměl na to, být dost jazzově spontánní a drsný a syrový. Pomáhal si soulovými čokoládami, jenže jako na potvoru je většinou nechal na zadním okýnku svého buicka. Nikdy jste neviděli někoho vyčesávat si z vlasů patnáctičlennou kapelu. Milý Kučero, jestli jsi takový snob a domníváš se, že tohle je pro skutečné fajnšmekry, jdi si s ním na oběd sám.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/01