27.7.2002 | Autor: Leoš Kofroň

Warner Music (71:29)
Ne že by Howard Shore do za mnoho desítek let už pořádně napěchované banky filmové muziky vnesl něco převratného a revolučního, ale tak byly zkrátka karty rozdány. Zatímco na v mnoha ohledech sympatičtěji a poctivěji zpracovaného Harryho Pottera se většinou nahlíží pouze jako na solidně odvedené řemeslo (a to ještě v lepším případě), o zfilmovaném Pánu prstenů se jako o skutečném svátku kinematografie s euforií a nadšením hovořilo a psalo ještě dávno před jeho uvedením do kin. Veřejně zapochybovat o výjimečné kvalitě kterékoliv složky snímku, včetně té hudební, pak vyžaduje nemalou osobní statečnost. Inu, kdo by se nenechal zmasírovat tak nevídanou reklamní kampaní.

Přejme pětapadesátiletému kanadskému skladateli jeho prvního Oscara a zároveň objektivně uznejme, že v těchto partiturách dokázal rozepsat noty opravdu o poznání jinak, než jak velí žánr akčních filmů, v němž se dosud převážně pohyboval. Sice bych si dovedl pro Talkienem stvořený svět hobitů, elfů a dalších podivuhodných bytostí představit zvukově odvážnější dokreslení než jsou hravé housle a keltské píšťaly v klidnějších dějových sekvencích a vzdouvající se, burácející žestě, smyčce a mohutné chorály ve chvílích vrcholícího napětí. Rovněž pěvecká účast dvou děv s éterickými hlasy - Enyi a koneckonců i Liz Fraser - zde rozhodně nejsou žádným šokujícím zjevením.

Shoreovi ovšem nelze upřít, že i když zvolil nejvíce se nabízející hudební klíč k proniknutí do celkové atmosféry příběhu a vystižení nálad jednotlivých prostředí, jeho muzika není lacině popisná a obsahuje to nejdůležitější, totiž silný emotivní náboj. Málokdy se rovněž podaří, aby se v tak rozsáhlém a instrumentačně bohatém opusu nevyskytlo jediné hlušší místo.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/07