8.10.2009 | Autor: Petr Korál

Soundmachine/Sony Music (34:35)
Album jednoho ze dvou předáků Wohnoutu Honzy Homoly, na němž si většinou vystačí jen sám s akustickou kytarou, obsahuje mj. i dvě věci z letošní novinky jeho mateřské družiny Karton veverek. V této verzi však logicky znějí jinak, dalo by se říci intimněji, a vůbec jim to neuškodilo. I většinu ostatních zde přítomných songů si lze s trochou fantazie představit ve hřmotných wohnoutích aranžích, ale album obsahuje i některé už ze své podstaty (tedy nejen zvukovým pojetím) hodně křehké písně melancholického ražení, kde i typický homolovský humor byl utlumen a nutno v jejich případě spíše než o unplugged bigbítu hovořit spíše o přemýšlivém písničkářství – přinejmenším pro songy Snovej kočí a Nezatleskám to platí stoprocentně.
A Homolovi to v téhle poloze docela sluší, ne že ne. Mj. i proto, že tu zpívá jaksi pokorněji a namísto svého typického šklebu se víc pokládá do výrazu písniček. Těžko lze hovořit o experimentu apod., nicméně Homolka Tobolka přináší zajímavé zjištění, že není radno jakéhokoliv muzikanta předem uvěznit v nějaké škatulce a podceňovat jej, že není schopen čehokoliv jiného, než čím je – ať už v dobrém, či naopak – proslulý.

Zlatý hřeb: Nezatleskám, Originál
Zní to jako: část Wohnoutu v decentnější a kultivovanější podobě


Body: