Herbie Hancock: Future 2 Future
22.2.2002 | Autor: Ondřej Konrád
Transparent Music - Columbia Sony Music / Sony Music Bonton
Elektronicky mlčí Hancock od roku 1994, kdy mu vyšlo album Dis IsDa Drum. Není na drum'n'bass přece jen trochu starší? Ono to má své výhody. Jednak si může dovolit do každého tracku pozvat jiného DJči programátora (např. Karsh Kale, Carl Craig, Rob Swift) a jednak jejich výběrem a celkovou supervizí zaručí nadhled, pestrost i formy. Navíc zvukový vesmír kláves je pro něj, zdá se, stále zábavnou hračkou.
Nebýt Herbieho Hancocka, měl by svět elektronické taneční hudby patrně jiné parametry - už titul odkazuje na jeho slavný Future Shock z roku 1983 se skladbou Rock It, kde jako vůbec první v historii začal používat schratching. Zkušenost praví, že pustíte-li někomu, kdo jede jen současné trendy, nějakou starou Hancockovu elektroniku - třeba Headhunters nebo Rock It - a zeptátese na letopočet, vůbec nebude vědět, zaváhá a přidá jí klidně deset let k dobru.
Co ale dnes? V první skladbě Kebero Part 1 se prolnou Laswellův worldmusikově elektronický model s náznakem dávného Hancockova, což zní jako příslib zajímavé mutace, ale ta je na desce rozvedena už jen v Kebero Part 2, umístěné ke konci alba. Následuje syntíkově podmlžená dívčí recitace, jakobychom se v úvodu filmu dozvídali, cose odehrávalo bezprostředně před jeho vesmírným dějem v průběhu milónu světelných let. A pak přijde vrchol: písnička zpívaná Chakou Khan, která hodně příjemně sklouzává do soulu i jazzu. Kulatá dřevěná basa (kdo by tušil, že zrovna kontrabas tahle doba nezavrhne?) ve virtuózních rukách Charnetta Moffetta, scratche, bicí Jacka DeJohnetta - úsečné činely s důrazem na druhou a občasný break virblu, a po sloce vstupuje Hancockovo akustické piano, které v tomto elektronickém světě působí jako šplouchání vody uprostřed pouště, kde syčí písek a hadi (čistě zvukově, ne, že by hadi byli zlí). Hancock tu ostatně vybalí pravačkou pěkné klubko 'hadů' (jazzových frází). A opět někdo mluví - chlap jako ve zprávách. Rap, demolovaný scratchovými orgiemi Roba Swifta, doprovozené triem klávesy, baskytara (Bill Laswell), bicí, kde se obrátily úlohy: bicí, baskytara, klávesy.
Kompozice nazvaná Tonny Williams (sám tu bubnuje, a proto mu byla posmrtně věnována) je dvojčetem závěrečné Virtual Hornets. V obou případech jde o něco, čemu by slušela nálepka 'jazz 3. tisíciletí'. Wayne Shorter jednou na sopránku, jednou na tenora, vše se odvíjíve vesmíru zvuků, v tvořivém duchu v uchem na přísném tepu (jen očertvená williamsovština a davisovština), i duet Alphabeta v režii Hancocka a Jacka DeJohnette při pozorném poslechu zaujme komunikací hráčů. Takže nakonec ten koberec beatů má své velké ornamenty, jen se k nim prodrat.
Body:
časopis Rock&Pop 2002/02