20.11.2004 | Autor: Vojtěch Rynda

Interscope/Universal Music (39:39 min.)
Helmet měli na tvrdou scénu 90. let nesmazatelný vliv. Bez jejich disciplinovaného grind rocku si nelze představit vlnu nového hard coru z první poloviny deváté dekády, natož nějaký nu-metal. Čtveřice založená v New Yorku klasicky školeným jazzovým kytaristou Pagem Hamiltonem udělala díru do světa dechvyrážejícím albem Meantime, které se tehdy firma naprosto mylně snažila prodat jako nové Nevermind. Po experimentálnější kolekci Betty, opět tradičnějším Aftertaste a mizerných prodejních číslech Hamilton Helmet rozpustil. Tady mohla končit historie jedné z nejvlivnějších kapel posledních let - ale každý, kdo si jednou zamiloval buchary Unsung nebo Ironhead, doufal v pokračování.
Comebackové CD Size Matters je z těch, které v člověku za jeho doufání vzbudí zpětně pocit viny. Ano, jsou to Helmet a všechno je na svých místech: riffy drtí, kytarové harmonie skřípou, rytmus drží. Přesto to zní, jako kdyby Helmet - respektive Hamilton, protože z dřívějších sestav zůstal sám - vydali béčka singlů z dob Meantime či Betty. A zestárli. A znejistěli. Například ze See You Dead jsou okamžitě znát hitové ambice; ne, že by to byla špatná písnička, ale něco takového Helmet nemívali zapotřebí. Enemies je stejně podivně zpěvná jako věci z Betty, ale střídání tišších a hlasitějších pasáží zní lacině: Helmet podobné dynamiky kdysi dosahovali kompozičně. Hamilton se navíc začal pokoušet jak o zpěv, tak i o řev, což je pestrost, která pro kapelu kdysi stavějící na maximální sevřenosti znamená rušivý element. Tomu neodporuje tvrzení, že mechanické rytmy, jež nový bubeník John Tempesta přinesl z White Zombie, jsou krokem zpět. Všechny výtky tohoto druhu lze zamést pod adjektiva "unavený" a "nesoustředěný", tedy pravé protiklady "starých" Helmet. Nechci znít jako zhrzený milenec - ale má cenu se ještě těšit na příště?


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/11