18.11.2004 | Autor: Jaroslav Špulák

EMI (40:00 min.)
Předcházejícím počinem Musíme se pochválit, máme auto z m(M)ostu (2002) se Harlej zbavoval do té doby převažující infantilnosti své tvorby a spolu se soustředěním se na aranže skladeb i celkový zvuk se odpoutal od role jakýchsi Maxim Turbulenc v rockovém ošacení. S aktuálním albem Když chválím, tak sebe bylo lze očekávat potvrzení dva roky starých pravd, nicméně namísto toho se dostavilo malé rozčarování.
Harlej nahrál asi nejhorší album ze všech svých dosavadních. Pakliže v minulosti s přehledem nabízel vcelku přitažlivé rockové popěvky, tentokrát je jednoduše nevymyslel. Měl problém přijít na refrén (o nemastných a neslaných slokách nemluvě), a když už se pustil do nějaké klíčové melodie, vypadá to, jako by se zpěvák Vláďa Šafránek teprve ladil, než že by měl jasno odkud a kam kráčí. Jedinou výjimkou je úvodní Přirození, nejjasnější spojovník se zašlými časy.
Špatná forma se projevuje i v textech plných nicneříkajících vět a rýmů, za které by se nestyděl leda tak student zvláštní školy (Tak pojď sem k nám, peklo hledá superstar, nestyď se, ty na to máš, smůlu překonáš, nebo A jména, který jsem ti dal, tam jednou provždy někde spal, zahoď ty láhve od vína, snad budeš lepší usínat).
Nad obsahem skladeb totiž zvítězila forma. Harlej si začal libovat v jinakosti a bohatosti zvuku, což na novinkovém počinu potvrdil. Zatímco se tedy slechy pasou při rozpřádání zvukových vrstev, milovník tradičních bláznivých písniček kapely brutálně ostrouhal. Pokud je to další cesta kapely a ona si ji svobodně navolila, má na ni nárok.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/11