21.1.2007 | Autor: Leoš Kofroň

Sony BMG (72:54)
Jestliže zpěváčka dokáže i v pětasedmdesátce zpívat o tom, jak jí chlapci ’hádzali čerešně za blúzku’ s tak nostalgicky-erotickým zanícením, že se vás při pomyšlení na to zmocňuje zvláštní napětí a touha, pak máte jistotu, že jakékoliv komplimenty na její adresu nejsou výsledkem pouhé povinnostní úcty k jejímu věku. ’Já v podstatě zpívám jedno a totéž’, říká skromně paní Hegerová na koncertním záznamu z vystoupení v Městském divadle v Olomoucí loňského října. Jistě, její slova se dají vztáhnout na mnoha léty prověřený a osvědčený repertoár a především na nezaměnitelný, emotivním prožitkem prodchnutý způsob interpretace. Ovšem jedno ani druhé se prostě neoposlouchá ani neomrzí. ’To mu musí někdo vysvětlit, rozdíl mezi šansonem a písní,’ žertuje z pódia zpěvačka, která je právem považována za tuzemskou královnu tohoto žánru. Živá deska, kde ji doprovází výtečně kvarteto Petra Maláska, je toho dalším důkazem.

Zlatý hřeb: Co mi dáš, Černá Jessie, Lásko má, Čerešně
Zní to jako: Ne, jakákoliv přirovnání v tomto případě pokulhávají

Body: