5.4.2004 | Autor: Jaroslav Špulák

Grexabat fungují od devětadevadesátého roku a dobře je znají například návštěvníci festivalu Noc plná hvězd v Třinci, kam opravidelně jezdí a zpěvák Marián Greksa pokaždé leze po pódiové konstrukci k jejich pobavení. Hrával kdysi v Demikátu, který sice zanikl, ovšem jeho duch v Greksově hlavě zůstal.


Spojil se s kytaristou Michalem Kovalčíkem (jenž se stal spoluautorem skladeb na desce), baskytaristou Attym Bérešem a bubeníkem Borisem Brnou, o nichž se v Čechách soudí, že snad na Slovensku hrají v padesáti procentech skupin, a vytvořili Grexabat. Kapelu, která je ze staré školy, z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se ještě na tehdejším území Československa brala hudba jako umění. Mimochodem, Grexabat se pro připodobnění hodí nejlépe postavit vedle Pražského výběru.


Kytarový sound skupiny je nesmlouvavý, přitom přehledný. Aranže jsou bohaté, kapela je dost dynamická na to, aby stará škola, o níž byla v souvislosti se zvukem řeč, souznila s moderními hudebními postupy. Marián Greksa má navíc snahu hovořit o současném světě. K takovému spojení je třeba mít úctu, a ona během poslechu dlouhatánského alba skutečně přichází.


Dlužno současně podotknout, že na desce není jediná písnička, která by mohla uspět v době hitparádových počtů. Na to je Graxabat moc opravdový, přitom obejmout posluchače silou nahraných jednotlivostí umí rovněž.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/03