12.10.2012 | Autor: Michal Husák

Roadrunner/Supraphon (52:24)
Pokud vám francouzská sešlost Gojira dosud unikala, je novinka L’Enfant Sauvage výbornou příležitostí k seznámení. Na čtyřech předchozích albech kvarteto zdárně rozvíjelo svěží a inovativní přístup k moderní metalové naléhavosti. Nejpozději na vynikajícím The Way of All Flesh (2008) představilo úžasně plastický obraz progresivního či experimentálního thrash/groove/death/post metalu, který ale vedle masivní energie přináší i prvotřídně vyzrálé písničky.

Od letošního příspěvku L’Enfant Sauvage se očekává, že způsobí průlom kapely do širšího povědomí. A přestože se album rodilo zdlouhavě a složitě, má k úspěchu všechny předpoklady. Své silné stránky kapela přináší doladěny a vycizelovány v ještě dynamičtějším a přehlednějším tvaru, ovšem ani náznakem nemůže být řeč o nějaké lacinosti.

Čím melodičtější a zdánlivěji přístupnější Gojira je, tím víc vyniká její specifická odtažitost a vzrušující mimoňství. Je v tom cosi z průkopnictví Atheist, něco voivodovsky nadpozemského, špetka Townsendovy výstřednosti, ale také něco z nezaměnitelné francouzské elegance.

A nesmíme zapomenout na zvláštně neuchopitelnou příchuť naší doby. Tohle je zvuk současného inteligentního metalu v celé prvotřídní kráse.

Zlatý hřeb: L’Enfant Sauvage
Zní to jako: progresivní death metal (a zdaleka ne jenom pro stylové fajnšmekry!)

Body: