12.12.2002 | Autor: Vojtěch Lindaur

Parlophone/EMI Czech (46:27)
Se slunkem v tváři
Jedu tam
Kde čtyři větry vanou
Led a sníh
Se slunkem v tváři
(Any Road)

Moc špatně se to píše: poslední album George Harrisona je jeho poslední. Přesně rok po smrti osmapadesátiletého zpěváka, skladatele a kytaristy můžeme díky péči spoluproducentů Jeffa Lynna a Harrisonova čtyřiadvacetiletého syna Dhaniho ještě naposledy slyšet v nových písničkách jemný, melancholický, zvláštně zabarvený hlas a nenapodobitelné žahání kytary, které jsme si zamilovali už z těch několika málo písní, jimiž Harrison ozvláštňoval alba Beatles (Taxman, Blue Jay Way, Here Comes The Sun a především Something). Když pak naplno propukl jeho talent, on v obrovském tvůrčím přetlaku vydal legendární trojalbum All Things Must Pass (1970) a o rok později byl ústřední osobou Koncertu pro Bangladéš, zdál se opomíjený beatle nevyčerpatelný. Vlasatý, vousatý, usměvavý mystik. To všecko se tehdy nosilo. Jenže přesně v okamžiku, kdy jím začal opravdu být (Living In The Material World, 1973), nábožná vážnost sedla na jeho písně jak mlha. Čím víc ideologie, tím méně bezprostřednosti a - nápadů. Další Harrisonova alba nebyla špatná, ale George jako by se vyrval z kořenů, nechtěl nebo se už neuměl dotýkat země. Ti zklamaní z alb Somewhere In England či Gone Troppo, vědí, co myslím. Věděl to nejspíš i sám k sobě hyperkritický autor, jelikož se na celých pět let odmlčel. Až teprve v roce 1987 jej k nahrávání přiměl nadšený padělatel Beatles Jeff Lynne z Electric Light Orchestra. Harrison tehdy ožil: nejen že společně vyprodukovali výtečné a posluchačsky vděčné album Cloud Nine, Lynne dostal navíc nápad, že by u příležitosti singlu When We Was Fab, úsměvném vyrovnání se s beatlesáckou minulostí, Harrisona doprovodila kapela cestujících bratří Wilburyů, což byli Harrisonovi kamarádi: Bob Dylan, Tom Petty, Roy Orbison a Lynne sám. Pohoda při natáčení všechny uchvátila natolik, že místo jedné písně v průběhu dalších dvou let nahráli pod názvem Traveling Wilburys dvě LP, z nichž zejména to první (1988) je k pochopení Brainwashed klíčové.
Další, desáté sólové album začal George Harrison natáčet v roce 1999. V ten čas zahájil boj s rakovinou a zároveň se zotavoval z následků násilného přepadení ve svém bytě. Když o dva roky později zemřel, zbyl po něm tucet písní, které si žádaly finální úpravu. Rozhodné role se smutně ujal zase Lynne společně s Dhanim. Oba ctili především Georgovo přání, aby podoba písní byla spíš než mysticky ornamentální tak trochu 'demo'. Většina písniček byla těsně před dokončením - jen jedna, hezká náladová verze klasické swingovky Between the Devil And The Deep Blue Sea, v níž George doprovázejí jiní studioví hráči v čele s klavíristou Jools Hollandem, už byla hotova, Honey Pie made by Harrison.
Můžeme se jen dohadovat, jak by asi album znělo v Harrisonově definitivě; Lynne se třeba zapřísahá, že smyčcovou sekci velmi v duchu ELO do Rising Son si vymyslil George sám. Věřte - nevěřte.
Od All Things Must Pass nenahrál Harrison tak silné album, zdá se mi zde dokonce ve formě, jakou měl při natáčení Abbey Road. Velký lyrik, jemný ironik, něžný zranitelný člověk, který TO všechno umí zahrát a zazpívat, až duše okřává.

"Dejte tam hodně kytary," požádá George na úvod. Má to mít - téměř všudypřítomná typická slajdka klouže nahoru dolů žalem i radostí, tak, jak to umí jen on. Akusticky rozcinkané Any Road s poťouchlým veršem A když nevíš, kam se dát / Nějaká cesta tě tam dovede je rytmicky i náladou nejblíž odpíchnutému pohodovému šramlu Traveling Wilburys. P2 Vatican Blues má zas ironického ducha Wilburyů. Jednou Otčenáš, třikrát Zdrávas / vždycky v sobotu/To je velmi podezřelé, utahuje si v klasické dvanáctce George z bigotních katolíků. Frázuje jako ten, který na pódiu léta slýchal z odposlechu Johna Lennona. Harrisonova podmanivá melancholie zazní naplno v asi nejzpěvnější písničce Pisces Fish: dylanovsky protahované fráze ve verzích, hymnický Georgův refrén Jsem ve znamení Ryb / Mou duší teče řeka a mccartneyovsky hravá a harmonicky překvapivá přemostění. Když už, tak tahle se mně líbí ze všech nejvíc. Ostatně hodně písniček z alba je hudebním vyznáním (přiznáním) těm, s nimiž se Harrison setkával: ležérně protahované blues Rocking Chair In Hawai (dobro, ukulele a výjimečně klávesy) je odkázána Eriku Claptonovi, v hitové Stuck Inside Of Cloud připomene nejlepší okamžiky své spolupráce s Lynnem před patnácti lety, první polovina titulní Brainwashed je nečekaně mladistvá verze Watersovy teenagerské hymny Another Brick In The Wall: nemohu si odpustit poznámku, že ve chvíli, kdy George z mého přehravače viní z vymývání mozků kdekterého kapitalistu, včetně Dowa Jonese a 'bratrance Boba' (kterýpak to asi má být?), Brusel a Washington, obléhají anarchisti účastníky summitu NATO. Kdyby chtěli, mohli mít hymnu, nebýt ovšem závěrečné nenásilné rágy Shiva Shiva Hare Hare. To je (ještě s instrumentálkou Marva Blues) jediný okamžik, kdy naplno zaznějí indické inspirace.
Pálavské vrchy zčervenaly posledním slunkem, zpěvák se zalomí v pase: "Vyšel měsíc na humenkom / Padla mně bolest na srdénko." Až do rána bude čekat na slunce. Tady přichází: Here Comes The Sun.


Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/12