14.8.2004 | Autor: Roman Lipčík

Takové vokální nasazení, jaké projevuje Garou, nepoznala francouzská populární hudba snad od dob Johnnyho Hallydaye. Škoda, že je tam musel vnést Kanaďan. S sebou si však přinesl i repertoárově-stylovou váhavost, která s ním smýká od ctihodných pokusů o mainstreamový poprock ke kantilénové vznosnosti, problém, s jakým se potýkal i jeho jmenovaný předchůdce a nikdy z něho nevybředl. U Garouovy druhé desky má posluchač trvalé pokušení držet mu palce k větší dramaturgické odvaze, protože takový hlasový potenciál by méně konvenčnímu hudebnímu materiálu posloužil lépe než předimenzovaným veleskladbám. Kořeny jsou jasné: Garou hvězdně zazářil před pěti lety v muzikálu Zvoník od Matky boží jako Quasimodo. Odtud pramení jeho tendence tíhnout k dramatickému písňovému repertoáru, který se však nejednou - a vždy za aktivního zpěvákova spolupachatelství - převáží na stranu bombastického patosu. Svůj díl viny na tom nese i nezlomná tradice francouzského popu, který na takovém modelu už pár desetiletí stojí. Bezpochyby lze na nové desce zaznamenat pokrok oproti debutu Seul z roku 2000, který se kompletně nesl na vlně tehdy čerstvého muzikálu (na něm Garou spáchal dokonce hudební incest s Celine Dion), ale lze si docela dobře představit, že po poslechu desek Dana Bárty, které jistě dostal, když si s ním v pražském Lucerna Music Baru Garou nedávno improvizovaně zaduetil, mu tiše závidí. Kdyby mu firma dala místo Bárty Hůlkovo album, ušetřila by ho dilematu.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/08