5.5.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka

Epic/Sony Music/Bonton (63:25, resp. 29:24)
Ze spojení virtuózů Satrianiho, Vaie a Malmsteena zajisté spadla mnohému adeptu kytarové hry čelist. Ba i na mindráček mu ti tři ostrostřelci s kytarami proklatě nízko u pasu mohli zadělat. Ale hned na úvod: předchozí verze projektu G3, kde dělali Satrianimu a Vaiovi společníky Eric Johnson, resp. Kenny Wayne Shepherd, byly dle recenzenta mnohem "harmoničtější" (čímž má být míněno souznění jak lidské, tak hudební). A ani reinkarnce se Schenkerem a Petruccim nebyly tak bombastické... Řečeno natvrdo, pan Malmsteen to trochu kazí.


První ze dvou koncertních disků nabízí cca dvacetiminutové sólové recitálky každého pána z G3. A to nejlepší... na začátek, nikoliv na konec. Zahajuje Joe Satriani, jako vždy nejsofistikovanější, se skladbami plnými elegantních hráčských fines, ale zároveň myslící na běžné posluchače, kterým předhazuje chytlavé melodické fragmenty. Navíc má nejblíže i k bluesrockově "feelingové" hře, kdy je rozhodující prožitek tónu a nikoliv počet not vystřelených za sekundu. Věrný žák Steve Vai následuje svého učitele, nicméně občas se nechá lapit do sítí poněkud samoúčelných improvizačních exhibic - do jeho dvacetiminutovky se mu ostatně vešly pouhé tři kompozice. Yngwie Malmsteen je technicky nejoslnivější: nad brilantními běhy bez jediné chybičky, bez jediného rytmického "zahoupání", nad poctivě vyťukanými, neuvěřitelně rychlými kaskádami tónů se tají dech. Jenže samotné skladby jsou, jak je u autora zvykem, příliš bombastické, než aby nevyloudily pobavený úsměv posluchačů, kteří pod pozlátkem neomylné techniky hledají větší hloubku. Zvláště markantní je to v případě, kdy Malmsteen předvádí ad absurdum nablýskanou a přesólovanou verzi Hendrixovy skladby Red House.


Druhý disk pak zachycuje společný jam všech tří hvězd na dvě témata Hendrixovská (Voodoo Child a Little Wing) a na Youngovu Rockin' In The Free World. Všichni tři pánové mají dostatek vzájemné úcty, a tak se nepřetlačují, gentlemansky si uhýbají z cesty. A když se jim podaří potáhnout za jeden provaz (na tak výrazné individuality relativně často), je to docela síla. Ale slintat budou spíše aktivní kytaristé zaměření na technickou hru. Na pouhá dvě posluchačská ušiska je těch sprintů, náletů, vřískotů a procítěného kytarového kvílení až až.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/04