30.9.2002 | Autor: Hynek Dedecius

F Communications/Mute CS obě desky (73:06 / 49:32)
Galliano, nevšední to francouzská postavička na DJsko - producentském trávníku, po několik let čerpal energii z 'rozvojové' západní Afriky a tu pak za pomoci více než desítky tamních zpěvaček úspěšně vnořil do své pestré, 'vyspělé' taneční omáčky. Frédéric se bezostyšně a suverénně přelévá z downtempa (působivě nekonečný triphop Niamien Kinkeling) k st. germainovskému jazzu, poté na možná příliš dlouhou dobu uvízne v houseovém koridoru, aby se v druhé polovině alba zase vznesl k zajímavějším beatovým momentům. Přestože vedle neobyčejně sugestivního projevu zpěvaček (Hadja Kouyaté, Nahawa Doumbia...) nahrávají pocitu autentičnosti také všudypřítomné pouliční zvuky/hlasy/ruchy černého kontinentu (místyse spleť dění v pozadí blíží až k receptu The Avalanches) a drobně zastoupeny jsou i domorodé nástroje, Galliano do etnoškatulky celý nesklouzává. Afrika kouzelně zpestřuje jeho tanečno, leč přisypáváji spíše 'jen' jako koření (po upečení s výtečným výsledkem) než aby ji chápal jako samotné maso. Toť však rozhodně není na škodu. Desce totiž vládne obdivuhodný civilizační soulad, typická 'kmenová' repetitivnost bezkonfliktně přijímá elektronickou podobu - hodně prostoru dostává skvěle podmanivé echování (v Eyayé či v nejtanečnější Super Bougueur) - a nenapodobitelné divy afrických div jí dodávají velice originální rozměr. Galliano si jednoduše opět udržel pověst inteligentního tvůrce s otevřenýma ušima.

Tu nahrávku je třeba využít - Avril se mění jako aprílové počasí. Zdá se, že po Télépopmusik galský kohout porodil další vysoce talentované individuum, které by nám mohlo směle posunout hranice popu. Devět ks desky That Horse Must Be Starving v poklidu pojímá elektronické poruchy a la Funkst"rung (Velvet Blues), teskné Avrilovy anglické vokály a la Radiohead (no nezlobte se, ale Eye World i Global Headphones se blíží právě k nim), techno (nadupaná předělávka Lil'Louisovy French Kiss), britpopík (Like Everybody Else), plouživé dojemné smyčce, klavír, tuny drobnůstek. Všechno shrnuto na jednu dokonale vytvarovanou chytrou hromadu následně rozebranou v (ne)obyčejné písničky. Avril skvěle zpívá, skvěle vybírá zvuky i ženské hlasy (Ana Rago, Mathilde, Evie Jones a ano, Beth Hirsh), rozumně kombinuje a i poněkud příliš táhlou druhou polovinu desky vyplňuje vhodnými samply a perličkami. Odvážnou a zároveň vkusnou elektronikou přetékající The Date volím nejzajímavějším a nejúdernějším popsongem léta. A když už jsme u voleb, ještě pár sloganů. S Avril není pop hanlivý výraz! Moderní i tradiční, jímavé i zpěvné, chytré i chytlavé = Avril! Avril = nástupce Air se sporadičtějším ohlížením do minulosti. A pro pomalejší ještě jednou: Avril sedí v kumbále u Radiohead a za chvíli z nich přestane mít posvátný respekt a rozrazí těm prďolům dveře!

Shrnutí: F Comm šáhli vedle (rozuměj: lehce mimo své obvyklé pole působnosti), ale rozhodně ne vedle (rozuměj: do stoky).

Psáno pro: &musiQ 2002/09