21.1.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka

Frank Black a jeho Katolíci jsou poctiví rock'n'rolleři, a tak neudiví jejich obvyklý přístup k nahrávání - naživo do dvou stop, bez střihů a playbacků. Přestože dnes přišla garážová jednoduchost znovu do módy, Černého Františka neboli Charlese Thompsona rozhodně nemůžeme podezřívat z trendařství. S chutí takhle nahrával už v dobách Pixies a vznikaly tak i některá předchozí alba Catholics. Pro jeho prosté, kytarové hitůvky na pár akordů je také tenhle postup nejpřirozenější. Třináctero nových popěvků je balzámem na uši ve světě přeprodukovaných produktů i halasného psychedelického běsnění, vydávaného za návrat k původním ideálům. Protože živost neznamená u Franka Blacka schovávání se za kytarový hluk, ale naopak čirost typickou pro nahrávky z 50. a 60. let.


Úvodní rock'n'rollek Nadine je možná nikoliv náhodou pojmenovaný stejně jako klasika Chucka Berryho, cajdáček Horrible Day zase připomene zlaté časy Rolling Stones. To však neznamená, že se Frank Black stal na stará kolena plagiátorem nebo že hraje nějaké retro. Prostě se jen dobral písničkářské a rockerské ryzosti a té se drží. Show Me Your Tears nevykazuje oproti albům jako Pistolero (1999) či Dog In The Sand (2001) vůbec žádný pokrok, ale u Blacka to nevadí. Naopak. Kochejme se tou očistnou bigbítovou lázní. A cvičně si ji porovnejme třeba s nadhodnocovanými The Strokes, kteří přece dělají úplně to samé co Frank Black, jenom mnohem strojeněji a klopotněji.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/01