12.10.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Cooking Vinyl/MuteCS obě desky (65:26 / 33:16)
To se snad v 'nezávislých' kruzích stává nějakou módou nebo co, vydávat dvě alba zároveň. Začal(?) s tím před několika měsíci Tom Waits, teď s tímtéž přichází někdejší Pixie a 'teenager roku'. Zatímco u Toma se takové obžerství dalo vysvětlit zveřejněním dvou vzájemně nesouvisejících divadelních projektů, Frank by před komisí po položení otázky "Proč?" asi pěkně blackotal...

Rozdíl mezi oběma alby by hledal a nalezl asi jen matematicky nadaný šťoural (poměr rychlých a pomalých, elektrických a akustických, veselých a smutných, lyrických a epických atd.) - jediným záchytným bodem mohou být data nahrávek (Black Letter Daysje o pár měsíců starší). Jinak ale alba celkem pěkně signalizují, kam se Frank za ta léta propsal a prohrál: k country. K country? Jo.

Zatímco Pixies těžili plnými hrstmi z amerického národního r'n'r pokladu a jako sólový začátečník byl Black v podstatě punkáč, dnes využívá možností 'povolání: songwriter' ve všech myslitelných polohách, k čemuž spěl už na minulém kousku Dog In The Sand. Ta tradiční-bílá-americká-předrock'n'rollová (rozuměj country) sice codo počtu nepřevažuje, je ale tak výrazná a překvapující, že vytěsní i ty tvrdší kusy, jichž tu pár, děti, taky najdete. V úplné menšině jsou pak písně tzv. divné, které tím či oním sahají za hranice konformního (to neznamená blbého) písničkářství: mám na mysli třeba minimalisticko-orientální 1826 a jistě dvě twistové(!) varianty The Black Rider svrchu zmíněného Toma, 'ideově' snad nejvíc ze všeho,co Frank kdy udělal, připomínající staré mixle v pixle.

Vlastně se obě ty desky docela dobře poslouchají (rozhodně líp, nežse o nich píše), pocitu, že je to všechno nějak přefouknuté, se ale stejně nezbavíte. Kdyby Black ze všech těch devětadvaceti nahrávek udělal třičtvrtěhodinový sestřih, mohlo z toho být jedno neuvěřitelně nadupané hitovkové album.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/10