30.11.2003 | Autor: Roman Lipčík

Sony Music/Bonton (48:29)
Zlí jazykové tvrdí, že přítel Iggyho Popa a nepřítel Goldieho chodil poslední tři roky kanály, respektive na různé londýnské společenské akce, ne však do slušné společnosti. Prý kvůli nevydařenému druhému albu Vanguard (2000), tak propastně rozdílnému oproti svěžímu, reggae a vůbec sluníčkem prodchnutému debutu Maverick A Strike (1997). Vlídnější jazykové tvrdí, že jeho pokračování nebylo ani tolik nezdařilé, jako spíš trpělo přebytečnou touhou autora po experimentu. A on jako by se poučil. Buřičství ztratil už po jedničce, teď získal zdravější odstup i k experimentování a výsledkem je album možná konvenčnější, tradicionalističtější, zato solidně jisté, takové, jež mu dává kredit k opuštění kanalizace společenských párty a bulváru.
Zase tu září slunce jako při debutu, ale jeho světlo dopadá na všeobecně zralejší, pestře stylově rozrůzněný materiál. Singlem je jemná elektronika Dice, jíž William Orbit vybavil tlumeným Madonniným zvukovým arzenálem a druhým hlasem Beth Ortonové. Dobrým zástupcem vkusné Quayeovy stylové fúze je subtilní This Is How I Feel: poklidné reggae stojí na dubových základech, které ornamentuje nenásilná country melodie, nad níž se však vznáší zpěvákův vyrovnaný popový skoro-až-recitativ. Rozlámána na elementy, je tato skladba dobrou přehlídkou základního stavebního materiálu alba: převažuje tu různě nečisté reggae, dub nazvučuje nejednu skladbu. Najdeme zde bezmála čistou country (jemná akutická Lovers Return), na druhé straně však hned na úvod zdrženlivě rockovou Something To Say rozpumpovanou silnými dechy a snad i hitovou inspirací u Lighthouse Family, ale i Waiting For You, baladu přeslazenou tak, že jí nelze odolat. Quaeyovu albu odolat jistě lze, ale varování, že škodí zdraví, si nezaslouží.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/11