8.2.2002 | Autor: Alex Švamberk

Indies (55:18)
Spojení rockových kapel s orchestrem je v poslední době populární, ovšem společné album Filipa Topola s Agonem rozhodně nelze řadit mezi účelová spojení Metalliky, Yes nebo Deep Purple se symfoniky, kteří mají dodat tvrdému rocku patřičnou pompéznost. Jde o snahu o integrální propojení dvou hudebních světů. Experimentující soubory soudobé hudby bedlivě sledují dění na alternativní rockové scéně, která je fascinuje nejen zaujetím pro rytmus a zvuk - což je patrné u Bang On A Can -, ale také vypjatou emocionalitou a ohromující energií. Její představitelé těmto tendencím vycházejí vstříc, nezůstávají uzavřeni v sebestředném rockovém ghettu a nechávají se inspirovat volnými formami i minimalismem. Spojení skladatele a dirigenta Petra Kofroně s Filipem Topolem, jehož písně zaranžoval,je proto logické. Agon, který vede, má k rocku blízko - stačí připomenout spolupráci s Elliotem Sharpem a Blixou Bargeldem nebo účinkování Ivana Bierhanzla v Plasticích. Druhá věc je výsledek - Kofroň se rozhodl pro nejobtížnější cestu, které nutně vede ke riskantnímu srovnávání s originálem. Skladby sice nově zaranžoval a mnohdy dále rozvinul, ponechal ovšem Topola v roli zpěváka, jemuž musel svoje pojetí přizpůsobit. Svými aranžemi se pokusil podtrhnout náladu písní, zvýraznit jejich plasticitu, dodat jim další dimenzi, aniž by je však zbavil gruntu. Dramatické Kruhy a Brutální lyrika jsou ještě expresivnější, Černé sedlo rozervanější a Prší pochmurnější. Samozřejmě ne vše se povedlo, přesvědčivější jsou skladby, které jsou pojaty jednodušeji. A nemusejí to být jen komorní písně jako je Ploužák nebo Chce se mi spát s netradičně a výborně použitými bicími či naléhavé Žiletky, postavené na minimalistické figuře klarinetu. Povedly se nespoutaná Brutální lyrika, jejíž naléhavost zdůrazňuje nejen rytmus, ale také vstupy žesťů, i Prší, jemuž dává ostináto basklarinetu plastikovský ráz. Černé sedlo je sice velmi nervní, což se hodí k textu, ovšem postrádá tah originálu, který je u motorkářského songu nutný. Houpačka je příliš rozevlátá, takže ztrácí sevřenou formu, navíc kontrast mezi dramatickým úvodem a slokou je příliš výrazný a smyčce zbytečně narativní. Z romantizující zvukomalby, jakou Kofroň použil i v písni A mluvil hlas nebo v rychlé pasáži pikoly a klarinetu v Ploužáku, je vidět bezradnost, neboť jde o nelogickou únikovou cestu.

Horší je, že často nesouzní Topolův projev s hudbou, problémem jeto v divočejších skladbách, protože Filip s výjimkou Houpačky zůstává na desce překvapivě uměřený. Možná by bylo lepší nahrávat zpěv dohromady s orchestrem, i když Topolův projev postrádá interpretační jistotu hráčů. V tomto ohledu se oba světy propojit nepodařilo a tak deska zůstává v půli cesty. Ne snad, že by se nezdařila, z instrumentálního hlediska je silná, ovšem v autorském podání jsou Topolovy písně přesvědčivější, protože podání hudby i zpěvu spolu souzní.

Také formát alba je pro podobné pojetí asi příliš rozsáhlý.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/02