15.5.2002 | Autor: Petr Dorůžka

Black Point (50:15)
Příklad Číňanky Fen-jün Song, která se do Československa přestěhovala před 16 lety, vydá za všechny suchopárné teorie o vzájemném obohacování kultur. Na koncertě vám to dojde ještě než začne zpívat: z její persony necítíte ani stopu bezradné antiprofesionality, která je prokletím našich folkařů, ani vlezlou podbízivost provinčních hvězd českého popu. Místo toho na vás dýchne cit pro míru i u nás poněkud opomíjený dar: common sense, čili zdravý selský rozum. Což má i svoji opačnou stránku: pokud chcete překračovat kulturní bariéry, ani ta sebedokonalejší nahrávka neprozradí celou pravdu - takže bych zpěvačce přál spíš nadoprodukci koncertů nežli desek.

Horská karavana se rodila déle, než bylo plánováno, a tak se stalo,že vyšla souběžně s albem Sun Meets Song (Faust) - s nímž se v pěti písních dokonce shoduje. Pro obě alba si Song vybírala z čínských, mongolských, korejských a tibetských lidových meleodií, které fúzovala s hudbou odjinud - v prvním případě se Slunečním orchestrem, na tomto albu s pianistou Martinem Smolkou a manželi Helenou a Jiří Vedralovými (housle, viola, cello, kytara). Zde také podobnost končí. Sluneční orchestr se orientuje na latinské rytmy - a i když si v lokálním měřítku vede docela úspěšně, srovnání s autentickými Kubánci či Brazilci může být pro kapelu ožehavé. Smolkova parta se naopak drží lokálních tradic - evropské klasiky, a mezi řádky tu najdete i špetku moravské hudby, které se Smolkovi spoluhráči věnují v sestavě Muziga. Pohybují se v terénu, který důkladně znají, a tak jim nehrozí, že sklouznou do stereotypu anonymní studiové kapely. Ale zároveň si udržují zdravý odstup od zdejších folklorních adaptací, které jsou pověstné nabubřelostí, symfonickými klišé a klacisistními manýrami. Smolka ukazuje, že seto dá dělat i jinak - s myšlením současného hráče, který prošel zkušeností minimalismu, improvizace a zvukových experimentů, a dává přednost komornímu obsazení před symfonickou uhlazeností.

Co se paní vokalistky týče, jistě bychom v dnešní Asii našli hlasy expresivnější (např. Urna Chahar-Tugchi z Mongolska) anebo tvárnější (Huong Thanh z Vietnamu). Ale nezapomeňme, že Song je především operní zpěvačka - a v pekingské opeře má vizuální prvek snad ještě důležitější roli, než v evropské. Abyste získali kompletní obrázek, měli byste vstát od CD přehrávače a zajít například do divadla Archa na Marné tázaní nebes, v němž hraje Fen-jn Song titulní roli.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/05