2.8.2004 | Autor: Michal Husák

Síla comebackového počinu amerických Fear Factory naznačuje, že rozchod s druhdy určující postavou souboru, kytaristou Dino Cazaresem, a následné zdánlivě fatální události mohou být za čas vnímány toliko jako epizodní škobrtnutí. "Továrna na strach" zorganizovala návrat ve velkém stylu. Baskytarista Christian Olde Wolbers oprášil dávné zkušenosti s hrou na kytaru, uprázdněný post zaplnil Byron Stroud z Townsendových Strapping Young Lad; zvukově zůstalo téměř vše na svém místě, písně se nadále opírají o čtyři klíčové složky: typické riffování jako když mlátí kladivem, eskamotérský zpěv Burtona C. Bella (snad ještě lepší než dřív), neobyčejně průrazná a rafinovaná rytmická kouzla Raymonda Herrery a v neposlední řadě o precizní produkci - tradičně těžkotonážní a masivní, ale současně euforicky svěží.

Archetype je i není sázkou na jistotu. Oproti čím dál vymydlenějším a elektroničtějším dílkům z doby před "rozpadem" se více obrací k extrémní a syrové prapodstatě kapely (slyš třeba singlovou Cyberwaste), zároveň ale nešetří nádherně klenutými popěvky. Kapela si dala zatraceně záležet na zdůraznění identity, potvrzení charakteristického rukopisu i v reformovaném obsazení. Vedla si výborně, nikde nesklouzla do polohy "za každou cenu" a když se tu a tam blýskne špetka čehosi trochu nezvyklého (titulní "post-doomka" Archetype), jeden se až dětinsky těší, čím tahle kapela ještě do budoucna překvapí.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/07