24.12.2003 | Autor: Michal Husák

Ipecac/Cure Pink (74:19)
Ne že by se totéž nedalo tvrdit i o předchozích deskách souručenství magořivých rockových hvězd jménem Fantomas, ale o novince definitivně platí, že je snažší (a co je horší, tentokrát i zábavnější) o ní vymýšlet teorie, než ji poslouchat. Když budeme těch padesát pět minut čehosi plus dvacet minut zasmyčkovaného šumění brát vážně (to vše tvoří jedinou "kompozici", součást rozsáhlejšího konceptu, který na jaře doplní kontrastní druhá polovina), zní teorie takto: po zběsilých výlevech na prvních dvou albech se Patton a spol. rozhodli stvořit nahrávku minimalistickou, ambientní, zdánlivě řídkou a pohaslou.
Má své kouzlo, byť redakční kolegové při náslechu mezi skřípěním zubů prohodili cosi jako "kdybych měl na dvě hodiny volno ve studiu, k ruce vazbící kytaru a přebuzené kombo, tak něco podobného slepím taky". Jenže chyba lávky, věci nebývají tím, čím se zdají být. Mefisto Mike znovu poskládal mozaiku, která rozčiluje, děsí svou neuchopitelností, ale žádný nesmysl to není. Ty zdánlivě rozmělněné hluky a skřípění (pánové Dunn, Osbourne a Lombardo si na téhle "desce" moc nezahráli) svádějí k dojmu, že se toho po celou hodinu moc neděje, ale o to působivější jsou občasné erupce. Prý zlověstný soundtrack k horečnatým nočním múrám. Žádný zpěv, jen několik povědomých harmonických postupů, pár divných samplů.
Jako další z možných teorií se nabízí úvaha, že Mike Patton chce definitivně doběhnout a znechutit všechny rádoby intelektuály, kteří ho adorují tím víc, čím větší "hovadinu" vysouká. Kdo ví, s každým dalším poslechem však Delirium Cordia odkrývá vnitřní logiku a řád(!). Všichni noiseoví "umělci", kteří jsou schopní na půl hodiny zapnout vrtačku a považovat to za album, by měli tuto nahrávku studovat jako Bibli. Jestli tohle má být podle pánů Fantomasů poklid před bouří, z apokalypsy slibované pro druhý díl se už nyní houpe žaludek.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/12