31.7.2004 | Autor: Roman Lipčík

Co s vysloužilým raperem - nad tím si nelámal hlavu jen dotčený, ale i firemní činovníci nadšení komerčním úspěchem alba Whitey Ford Sings The Blues (1999) a zaskočení propadem následující desky rapujícího pohrobka House Of Pain Eat At Whitey´s. Nic nevymysleli a hocha poslali k čertu. Rasisti! Určitě jen proto, že je bílý. Everlast se ale nad svým handicapujícím odstínem také zamýšlel a namíchal si slušivý make-up. Už na předchozích deskách zůstávala z rapu jen slupka, obal pozůstávající ze zpěvu-nezpěvu, občasných scratchů a dalšího požehnání hudebních mašinek. Stále víc ale uhýbal směrem k písničkovější popové formě a zde ji dotáhl zatím nejdál.

Raperský rodokmen lze z jeho alba vycítit už jen jakoby z úcty k dávným kořenům, jinak se Everlast hnul dokonce až k akustice, jež v nenásilné kombinaci s pozůstalým hip-hopovým arzenálem (zamiloval si například bicí automat natolik, že si ho nechal i zde) dává zajímavé efekty. Náhle jsme s ex-raperem na nečekaném teritoriu melancholického popu, jemuž on sám vokálně dává trochu razantnější břit a i elektronika naspodu vytrvale upozorňuje, že nejde o zradu ideálů, jen o experiment, v jehož rámci lkavé slideové kytary s albem hýbou až kamsi k alt-country. Tam je Everlastovi zjevně dobře, je odromantizovaná, docela nekompromisní, víc rocková než prérijní, a on tam uplatní své až přehnaně pateticky uvědomělé texty (takový malý hudební streetworker z něj vyrostl...). Není lehké složit své muzikantské tělo na místo, které by už nebylo zahřáté někým jiným. Everlastovi se to alespoň některými tělesně-hudebními partiemi podařilo.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/07