4.5.2003 | Autor: Jaroslav Špulák

Capitol/EMI (43:03)
Vyklidnělé album Slow Motion Daydream zastihuje Everclear v rozpoložení kapely, která ví, o co by jí asi tak mohlo jít, a současně kráčí přesně takovým krokem, aby nebudila pozornost a neprozradila to. A také aby nepřekročila svůj stín. Se zvukem, který je na albu zachycen, to jednoduše nelze. Trojice Alexakis, Montoya a Eklund jako by se styděla za to, že v jejím centru tu a tam zazáří nějaké ambice.
Snad to lze vystopovat již z graficky povážlivě mizerného obalu, odfláknutého až hanba. Pokud nikoliv, potom ze zvláštně odbytého zvuku, v němž se ztrácí jakékoliv kouzlo okamžiku. Je volnomyšlenkářské a přitom sterilní. Je rozpínavé a současně sevřené v sobě sama. K tomu také - pravda - výraznou měrou přispívá skutečnost, že Everclear jako by nedokázali jasně vykřičet, kterou cestou hopsají.
Vrcholné chvilky si na desce odbudou, když jim jejich aranžérský šarm dovolí vpasovat do několika skladeb smyčcové party. Pobořit symfonično, spíše s chutí oživit neživou desku. Zdá se to ale účelové, proto to nefunguje. Mnohem větší sílu má pankující vypalovačka Sunshine (The Acid Summer), jejíž odvážný rozjezd vydrží jen pár vteřin.
A pak už není nic. Příjemný pocit z desky je devalvován faktem, že s ním nepřišlo nic dalšího. Zase se na mysl vkrádá ten odfláklý obal.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/04