19.2.2002 | Autor: Ondřej Konrád

Blue Note / EMI Czech
Švýcarský trumpetista Erik Truffaz se nejprve výrazně etabloval v Paříži. Díky francouzské pobočce slavného amerického labelu Blue Note roku 1997 tak trochu dobyl mezinárodní scénu, když mu vyšlo druhé album The Dawn. Tehdy se svou směsí jazzu, hip hopu a d'n'b trefil přesně na vrchol módní vlny, objel úspěšně Evropu a alba se prý za rok prodalo přes 2500 vinylů a 26 tisíc kompaktních disků, z toho 16 000 doma ve Francii. Chleba v Truffazově kariéře se zlomil, ale tlama komerčního úspěchu nepozřela jeho muzikantskou duši. Ještě i další album Bending New Corners se dalo popsat jako jednožánrové, totiž stylotvorné: akustický jazz-drum'n'bass s trubkou, živým bubeníkem, pianistou a kontrabasistou (kteří střídají baskytaru a Fender piano) plus příjemný raper Nya. A nebo jinak: jazzové publikum plesá nad Truffazovým zaktualizováním uhrančivého elektrického davisovského magmatu v rytmice s třepotající se rozhalenou trubkou v čele! Ta šťáva! Konečně někdo charismatický, kdo navazuje vlastní hudbou na Davisovo poselství intenzity ducha elektrifikované muziky. Truffaz se se svou kapelou zastavil i v Praze, a tak si tu postdavisovskou sílu vychutnali i zdejší.

Krátce nato Erik soubor rozpustil a postavil zcela nový. Z počátku alba bychom si toho možná ani nevšimli, zjevuje se stejný model, figuru basy jako by už člověk dokonce někde slyšel... ejhle, album Bending New Corners začíná podobně. Jen bicí byly jemnější... a toje kromě výměny kláves za kytaru první výrazná změna: bubeník Philip Garcia se tu prezentuje jako typ bubeníka-elektrárny, hiphopový ďábel s ostrým švihem sršící nadrženou energií a navíc tvořivý: čtyřminutová skladba Parlophone je pouze jeho dílem - dokáže divy s elektronicky zpracovaným vokálem v megafonu. I ostatní Truffazovi hráči (podle fotek jeho vrstevníci, tedy ke čtyřicítce) působí výrazněji, či dostávají větší prostor, než jeho bývalí, zato však spoluarchitekti stylu, který je Truffazovi stále hlavním těžištěm. Kytarista Manu Kodja je kromě doprovazečské úlohy evidentně nebojácný virtuóz (viz kytarové čarodějnictví a vazbení v The Point). Kontrabas Michela Benity, který má v tomhle stylovém ranku zakulaťující, uzemňující úlohu, maluje například melodický úvod jemné balady La Mémoire du Silence. A tady začíná ta hlavní změna: Tohle je první Truffazovo album sestavené jako projekt - mozaika nálad: 1. odvaz, 2. balada, 3. odvaz, 4. balada, 5. komorní duet trubky s oudem slavného Anouara Brahema - 6. megafonový experiment - 7. nahalený arabský vokál Mounira Troudi a na něj se postupně lepí groove atd. Od předchozího Truffazova: "jedu tudy! Jedete taky?" se dostáváme k "stojím na rozcestí a líbí se mi tyhle cesty."

Mantis má všechno, co má současný projekt mít - je libo jazz, world music, elektroniku, experiment? Nechybí tu vokál. Má to ducha, vynikající hráče, improvizační extáze, jasné vývojové souvislosti zpátky i dopředu a silného invenčního leadera, který je zárukou kvality i citu. A také vyváženosti, které přes všechnu pestrost kraluje 'hudba' a s ní 'krása'.



P.S.: Skrytá skladba na konci (zhruba v šesté minutě posledního tracku s délkou 4:49) přináší to největší improvizované maso, zvlášť pro milovníky Davisových freejazzrockových opusů let sedmdesátých. Takový letmý závan velké jízdy naživo. Snad má napříště Blue Note ve vydavatelském rukávu i nějaký koncertní skvost.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/02