27.12.2010 | Autor: Ivan Ivanov

Reprise/Supraphon (62:05)
Posledních deset let Clapton bilancuje. Vzpomíná na dětství v rodném městě (Reptile – 2001), těší se na spokojený život s novou rodinou (Black Home – 2005), skládá poklonu svým vzorům (Me and Mr. Johnson – 2004), natáčí desky s těmi, kterým dluží za hodně (J.J. Cale a B.B. King) nebo se vrací do své hudební minulosti a odehraje koncerty s Cream či společně se Stevem Winwoodem zavzpomínají na časy Blind Faith.
Claptonovy návraty do minulosti s jeho novou deskou šly ještě dál, jen teď přišly na řadu skladby, které poslouchal z rádia a miloval je už od dob svého dětství. Proto vedle sebe našly místo jak jazzové standardy jako Autumn Leaves od Josepha Kosmy a How Deep Is The Ocean od Irvinga Berlina, tak i bluesovky od Roberta Wilkinse – That’s No Way to Get Along, či My Very Good Friend the Milkman od Fatse Wallera.
Pravda, na první poslech album působí malinko nesourodě. Chvilkami jste v New Orleansu a houpete se na dixi vlně, chvíli v deltě Mississippi, pak na výletě za J.J. Calem do zaprášeného Středozápadu a pak zpátky v New Orleansu, tentokrát ve voodoo náladě jak od Dr.Johna. Ale nic naplat, vypravit se na takový výlet s Claptonem a jeho hvězdným bandem a hosty, jako jsou Allen Toussaint, Wynton Marsalis, Kim Wilson či Sheryl Crow je příjemná záležitost. Nevadí, že mistr dlouze nesóluje a že album se nese celou dobu v poklidném středním tempu bez vypjatých emoci. Clapton především výborně zpívá a dělá radost sám sobě. A pokud jste naladěni na jeho hudební vlnu, tak se jeho radost přenese i na vás.  
Jediná autorská věc, která z desky nedělá stoprocentní retro záležitost, je singlovka Diamonds Made from Rain, krásná popová písnička v duchu Holy Mother, která naznačuje, že po této více méně bluesové desce by další Claptonovo album mohlo být opět „normální“. Ostatně takhle na střídačku Slowhand vydává desky již od počátku devadesátých let.

Zlatý hřeb: Run Back to Your Side
Zní to jako: průvodce po zdrojích současné populární hudby

Body: