17.2.2003 | Autor: Lubor Dobešek

Mute/EMI (41:17)
Erasure (Vince Clarke a Andy Bell) nahráli desku coververzí, což by samo o sobě nebylo nic proti ničemu. Dělá to kde kdo a někdy to dopadne docela dobře. Ostatně, mnozí z vás si jistě ještě i dneska pustí jejich skvělé EP ABBA-esque, které tohle povedené duo vydalo v roce 1992. Jenže teď se Erasure rozhodli, že si budou hrát se skladbami, které považují za výborné, aniž by si nějak lámali hlavu s tím, jestli jsou to písně, které snesou jejich typický syntezátorový europopový zvuk.
Když si cédéčko pustíte a z reprobeden zazní veleznámá Solsbury Hill od Petera Gabriela, řeknete si, že by to mohlo fungovat - začnete se pohupovat v bocích a po několika vteřinách už s Andym unisóno pějete. 'Chytnou' vás pravděpodobně i následující Everybody's Got To Learn Sometime (původně Korgis) a Make Me Smile (Cocney Rebel). Pak ale přijde Everyday (Buddy Holly) a popové pohodně je konec! Další skladby se kroutí, kvílí, naříkají a vůbec se všelijak vzpouzejí nechat se navléct do nového syntezátorově popového kabátku. Snad vůbec nejhůře v tomto ohledu dopadla Can't Help Falling In Love Elvise Presleyho, která zní jako záznam z karaoke. Navíc 'erasurovské' zvukové aranže jako by se zastavily někde na začátku osmdesátých let, kdy se syntypop teprve rodil.
Kde, sakra, Clarke a Bell nechali zvukové experimentování z dob desek Erasure a I Say I Say I Say? Takhle zní zbylé tři čtvrtiny alba úplně sterilně a skladby, které jsou v originále skutečnými hity, působí v podání Erasure tak banálně, že byste je nepustili ani jako hudební doprovod v obchoďáku.


Body:

Psáno pro: &musiQ 2003/02