Echobrain: Glean
2.6.2004 | Autor: Michal Husák
Surfdog/Chophouse/Cure Pink (53:24)
Být cynikem, mohla tato recenze okázale pranýřovat zhýralé praktiky hudebního průmyslu. EchoBrain se před dvěma lety vyvezli na vlně sympatií rockového lidu k Jasonu Newstedovi, který tehdy právě k přídomku Metallica u svého jména přilepil zvučné "ex". Byla to kuriozita jako hrom. Dva talentovaní kluci kdesi v garáži "sbalí" hvězdu, která se pro jejich muziku nadchne tak bláznivě, že bez okolků natočí jako člen kapely debut a vydá ho na svém labelu.
Ale bez cynismu. Pozornost, kterou si svěže křehký alternativní rock EchoBrain vybojoval (ať si třeba skrze Newsteda), byla naprosto zasloužená a na aktuální dvojce Glean už se všechno dostává do "náležitých" kolejí. Strýček Jason se stáhl do role ochránce, v kapele jsou vedle Briana Sagrafeny (dr) a Dylana Donkina (voc, g) dva stejně mladí kluci (Dylanův brácha Adam na basu a Andrew Gomez - g, key) a i když kolekce nenabízí žádný hitový trhák formátu Colder World, celkově jde muzikantsky tak nějak víc do hloubky a vše působí (pro někoho snad paradoxně?) organičtěji, dospěleji, "prožitěji".
EchoBrain jsou mistři nálad. Jejich éterické písničky poletují mezi odkazem šedesátkového folk rocku (ne náhodou předskakovali na turné Neilu Youngovi, který se též řadí k jejich oddaným fandům), náladotovorností soudobého post rocku, neodříkají si ani ozvěny populárního lo-fi zvuku á la White Stripes (slyš kousavě alternativní Out Of Reach), náladou občas lehce evokují zkomornělé Soundgarden. Donkin a spol. nedělají nic převratného, ze změti barev na paletě ale pokaždé dokážou citlivě namíchat ideální odstín. Říká se tomu dar autenticity.
Body:
časopis Rock&Pop 2004/06