1.7.2004 | Autor: Roman Lipčík

Kdesi na internetu se durdí fanoušek EW&F na vídžeje z MTV, který si dovolil dotknout se majestátu klasiků rhythm&blues otázkou, zda je jejich nová hudba v dnešní době ještě relevantní. Položil tu otázku před více než deseti lety, a když nic jiného, ona sama byla relevantní a je o to víc dnes. Není sporu o tom, že R&B se vyvinul v nevábnou hydru, ale s tím žádní purističtí kazatelé čistoty a návratu k původním hodnotám nic nenadělají. Formaci, jež před 30 lety určovala směr stylu, který došel až do dnešního šíleného stádia, z hlediska dobové relevantnosti skutečně ujel vlak. A může točit nová a nová alba, vyšperkovaná k formální dokonalosti jako toto, nic na tom nezmění. Ostatně i dlouhé pauzy mezi nimi - tato novinka přichází šest let po předchůdkyni - usvědčují skupinu z uvíznutí ve stojatých vodách nevývinu, nemluvě o snadné zaměnitelnosti novinky s kterýmkoliv jejím albem ze 70. let (v zájmu spravedlnosti dodejme, že jeden dva kousky se snaží o zvukově soudobější funk a čeří stojatou hladinu alba, dávajíce naději, že formace nepatří už naprosto definitivně mezi antikvity).


Klasik je zván klasikem proto, že kdesi v prehistorii vytvořil něco, co nasadilo laťku pro příští generace. Když se jejich příchodu dožije, musí se smířit s tím, že kolem něho budou bujet nové věci, zakládající na novou klasiku. Nemůže si dělat čáku na to, že jeho tvorba, nekopíroval-li učenlivě běh doby, bude trvale nahlížena jako normotvorná. Musí si zvyknout na nepohodlnou pozici živoucího pomníku, ke kterému uctívači občas položí věnec na znamení úcty, uspořádají kolem něj vzpomínkovou slavnost, třeba v podobě taneční párty v duchu 70´s. Pak se ale vrátí do své všední současnosti a album, jako je toto, se slzou nostalgie v oku odešlou strojem času do doby, do níž patří. Tahle to není...

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/06