19.5.2007 | Autor: Jaroslav Riedel

Black Point (38:15)
Máme tady co do činění s vyzrálou tvorbou lidí, kteří disponují silnými nápady a vědí, co chtějí. Nevtíravá instrumentace v decentně jazzovém duchu plně slouží duchu vesměs povedených písniček, muzikanti hrají výborně a přitom se zbytečně nepředvádějí. Pečlivá sofistikovanost je zároveň trochu i záporem - té stylizace je tady místy až moc, v ať už v trochu divadelně akcentovaném zpěvu Emy Márové nebo v poeticky přepjatých textech Jakuba Nvoty. Ale to je hodně subjektivní mínění: možná, že by s civilnějším pojetím album naopak ztratilo na své výjimečnosti. Rozhodně bude zajímavé sledovat, jak se bude tvorba Emy Márové dál vyvíjet.

Zlatý hřeb: Čo mám, Samota
Zní to jako: nadějná

Body: