9.1.2002 | Autor: Petr Korál

Black Point (44:29)
Kdo od muziky čeká neustálé hledání nečeho nového a nepoznaného, ať po nové desce pražského Echtu raději vůbec nesahá. Je totiž doslova ztělesněním takřka zarputilého lpění na 'osvědčených hodnotách' - jenže někdo jiný (včetně mojí maličkosti) právě proto v tomhle případě musí radostně zvolat: Tak je to dobře a tak to má být!

Věru, něčeho zásadně jiného než toho, co od Echtu známe už z předcházejících znamenitých alb Hořký pití a Smutný věci, se zde téměř nedočkáte. Za příslovečné výjimky potvrzující pravidlo lze považovat snad jen pro Karla Malíka & spol. hudebně i náladou ne zcela typickou píseň Už bych měl a skoro až popíkovou (jenže jak popíkovou!) Mámu. Jinak se vše sune po dávno známých - a léty prověřených - kolejích. Echt! nabízí další porci výživných pubrockových písniček, které neokorají ani po pátém, ani po desátém, ba ani po patnáctém poslechu (otestováno soukromou zkušebnou Petr & Korál, s.r.o.), a jejichž svěžest a nebojím se napsat tanečnost jako vždy dotvářejí hojné 'irsky' rozjuchané momenty, nepopiratelně poučené u Malíkových oblíbenců Pogues. Je libo vkusné, inteligentní hitovky? Jen račte a neupejpejte se, ani Echt! se při jejich 'výrobě' znovu nijak neupejpal a k dobru jich dává množství větší než malé. Přinejmenším o skladbách Píseň, Je mi krásně, Jenom jednou, Paměť vs. River, Večery a předělávce slavných Hudsonských šífů nemůže být v tomto směru nejmenších pochyb.

Nicméně i v dalších ohledech Echti šlapou po podobném pažitu jako v minulosti. Většinou nevesely a sem tam až truchlivy jsou svým obsahem i jejich nové písně. Slova se přirozeně proplétají nezřídka vyloženě libou hudební materií, aniž byto působilo jakkoliv nepatřičně, a útočí záludně - o to však účinněji - jako jedovatý had. Je mi krásně, usínám, asi ztrácím vědomí, v hlavě prázdno klidný mám, rosa padá na stromy/Zemřu nebo budu žít, cejtím chladný objetí, zkouším toho využít, že se stávám obětí, zpívá Malík na něj až nezvykle procítěným způsobem v titulní písni a mráz se vám prohání po zádech. A ve druhé sloce to ještě 'pojistí': Krevmi stéká na svršky, někoho jsem rozzlobil, někdo mi dal do držky - ani nevim, kdo to byl/Sotva v ranním oparu rozeznávám postavy, vyřeším to postaru - druhou tvář jim nastavím. Z většiny textů je takřka hmatatelně cítit osobní zkušenost; ostatně jakousi poučenost životem a 'moudro střední generace' Malík dává výslovně najevo třeba ve skladbách Léta (Jak tak léta míjej a čas mi nevrátí, ať si zase někdo jinej hubu namlátí...) a Mám všeho dost (... mám všeho dost a přitom nic nemám, takže ti nic nedám, ale chcitu bejt...). Dokáže být až bolestně trpký (Tiše v koutě jako pěna číhá, jak hyena, jak hyena světabol - Světabol) a kdyžuž neví kudy kam, sáhne po Krchovském. Jenže s jeho Skořápkami (které už dříve - a, pravda, ještě daleko sugestivněji - zpracoval Milan Hlavsa na svém Šílenství) to máte prašť jako uhoď...

Echt! i do třetice natočil po všech stránkách nesmírně silnou, autentickou a přitom relativně obyčejnou desku. V kontextu domácí rockové scény neznám snad nikoho, kdo tohle dokázal. S Echtem je hořce, smutně, ale krásně.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/12