Duke Ellington: Live and Rare
19.8.2002 | Autor: DJ Mobley
Bluebird/RCA Victor/BMG (71:04/79:50/78:12)
Názornou ukázkou toho, že se jazz nemusí popu bát, neplete-li si swing s akademickou nudou, jsou pozdní nahrávky Duke Ellingtona vydané na pozoruhodném reedičním trojcédéčku RCA/Victor pod názvem Live and Rare. Jak se dalo čekat, nekonečné oslavy stého výročí Dukova narození (1999) sice světu právem připomněly ohromující dílo jednoho z nejgeniálnějších hudebníků 20. století, ale stejnou ranou uspíšily nezadržitelný proces jeho kanonizace na uctívaného, ale nepříjemně čítankového 'jazzového klasika'. Přitom i poslech těchto zdánlivých marginálií je nečekanou hudební hostinou nejen pro skalní tradicionalisty a ellingtonovce, ale i pro posluchače zaměřené na současnější nebo úplně jinou muziku. Trojalbum přináší poslední živý záznam Elllingtonova orchestru natočený v prosinci 1973 na závěr jejich evropského a afrického turné (původně LP Eastbourne Performance), výsledky jeho flirtování se symfonickým orchestrem Boston Pops (LP The Duke At Tanglewood) nebo s dobovými hity (LP Reader's Digest) a záznamy z několika příležitostných živých vystoupení. A priori nic světoborného, rozhodně nejde o nahrávky považované za milníky jeho umělecké kariéry. Kníže měl vté době teoreticky již svůj tvůrčí vrchol za sebou a přestože se na některých pozdních nahrávkách znovu objevují legendární spoluhráči jako trumpetista Cootie Williams nebo saxofonisté Paul Gonzalves a Johny Hodges, úlitba dobovým populárním bohům obvykle nevěští nic dobrého. Jenže Ellingtonova muzika i za těchto okolností vibruje jazzem, o jakém se jeho nástupcům ani nesní: nonšalantní swing a lahodná barva saxofonových partů, sóla, která něco říkají, i kdyžje hrají menší kováříčci a hlavně rozšafné, láskyplné muzikantství celého orchestru, který si nevyláme zuby ani na nejhorším šlágru a zní stejně moderně dnes jako před před třiceti nebo padesáti lety. A to nemluvím o neodolatelné eleganci a autoritě, s nimiž Duke ovládne pódium doslova od první chvíle, kdy se dotkne kláves. Ostatně tak nějak, i když podstatně méně pateticky, znělo Mistrovo doporučení aranžérovi Richardu Heymanovi pro nahrávku s Boston Pops: "Hlavně ať to hezky zní..., já budu jen tak sedět a poslouchat, občas trochu zapinkám na klávesy a až to skončí, vstanu a pěkně se ukloním..." Být géniem je tak snadné.
Body:
&musiQ 2002/08