13.11.2002 | Autor: michal nanoru

EMI/EMI Czech (53:55)
Rozdělíme si ji na dva díly. Intro, There Goes The Fear + Words a zbytek. Jednak to značí, že je vlastně roztříštěná, druhak nám usnadní tok textu. Zbytek je výborná deska britské hořkosladké kytarovky, snivá, jak to všichni indie fans zbožňují, s nápady a skvělými melodiemi toho radostného smutku, opravňujícího Amíky, aby Doves přezdili na 'nové Radiohead' a mysleli tím Pablo Honey - The Bends. Jenže Doves dnes představují o něco nakopnutější vizi. Podivnou směsici vynalezenou v 80.letech a upgradeovanou integrovanými postupy elektroniků. Pounding, otvírák koncertů a srpnový singl jsou rozmáchnutí U2 na Joshua Tree, kdyby uměli používat kopák. Ale řekněte to Doves. M62 Song, popfolková klasika nahraná venku pod nadjezdem dálnice M62 je vlastně lo-fi cover Moonchild od King Crimson z roku 1969. Pochopíte, proč s jiným textem. Andy ji napsal jako hold taneční scéně z filmu Buffalo 66, kterou Moonchild doprovází. Doves tedy uvedli skladbu jako cover a Robert Fripp dostane svoje tantiémy.

První dvě věci jsou úchvatné. Astrální, dramatické, pulsující, širokoúhlé. Jen někdo žijící posledních dvacet let v smetaně Manchesteru a někdo dokonale ovládající stavbu hypnotického tanečního tracku, ten, kdo si prožil taneční euforii a ranní dojezdy, mohl natočit tyhle opusy. Protáhnou vás nocí a nechají nad ránem poté, citlivé na přicházející svítání. Cit pro sofistikované sonické vychytávky, strukturu, perlivou pestrobarevnost a zároveň zcela organickou a nenápadnou, přirozenou neokázalost experimentů, bez pachu síry, se sice objevuje i ve většině ostatních skladeb, ale tyhle jsou esenciální. Tracky, které v sobě mají vývoj, pořádje se na co těšit a přitom v nich není nic složitě zakódovaného, naco byste potřebovali konzervatoř, svatou trpělivost, půlku života a slovník cizích slov (jako u projektů z Expostu). Vždycky slouží melodii a třeba v instrumentálním Intru (taneční proprieta) a melllon-collie-and-the-infinite-sadness (to je adjektivum) interlude Where We're Calling From fungují jako napínák před další katarzí plně masitého songu (v druhém případě smashovského střídání útoků astrálních kytar a zklidnění a smyčců). Hookovská basa, euforická zvonkohra, hajtka, kopák, Jimiho nedbalý tenor, dávkovaná rozkládající kytara, slide kytara, dvojčecí backvokály, space zvuky. Muchowova noční můra - zvuky se perou o pozornost, ženou se nahoru a dolů, proplétají se, aby po sedmi minutách skončily zcela nečekaně v čistě perkusovém merengue. Grandiózní, nezemské, klimaxza klimaxem. Nikoho tak blízko neopakovatelné náladě New Order a přitom tak osobitého jsem neslyšel. Je v nich nepochopitelná rozmáchlost, velkolepost, noční nekonečná obloha blízká Verve nebo U2, ale s tak mechanickou precizností stavěná od detailu, že nesklouzává k patosu, velikášství a tím k sebeparodii. Ukazují, žena 'stadiónovém' zvuku není nic ostudného a že nemusíte utíkat k hudebním hádankám, pokud máte na to dělat to kreativně. Ty dvě jsou výbuchem krystalické radosti. Rozdíl mezi nimi a obyčejnou sonickou katedrálou je podobný jako mezi kostelem a Gedächtnist Kirche na Kurfrstendamm v Berlíně. Ten je postaven jen ze samých modrých skleněných cihel.

Každopádně, kam dali ty špatný tracky?




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/11