20.6.2008 | Autor: Leoš Kofroň

EMI (38:15)
Na první pohled budí dojem rázného suveréna, který se s ničím moc nepáře, ale pod povrchem tohoto „ochranného zbarvení“ se skrývá přemýšlivá, citlivá dívka plná nejistot a pochyb o světě, jež jí obklopuje, ale především o sobě samotné. Slovenská herečka a muzikantka Dorota Notová se na svém druhém albu snaží přesvědčit především nezvyklou upřímností a otevřeností, což se jí daří (ať už nechává nahlédnout do svých autentických pocitů či jen tak mistrně „klame tělem“) a získává tak v hodnocení významné body navíc. Její texty jsou opravdu hodně úderné, někdy až drásavě obnažené, přitom nezatížené snahou o „velká sdělení“ a nepostrádají ani neotřelé obraty. Nvotová však nezaostává ani jako skladatelka. Chytlavé, nikoliv však prvoplánově vlezlé melodie obalené do úsporných aranžmá (v podání její kapely nebo si je Dorota odzpívá sama jen s doprovodem klavírem) si získávají sympatie přímým tahem na branku, aniž by se tím vytrácela jejich osobitá atmosféra. Se svým přirozeně přímočarým zpěvem nebude Nvotová asi nikdy aspirovat na Zlatého slávika, ale jako svérázná rocková šansoniérka si zatím plně vystačí.

Zlatý hřeb: Vrany, Já a ty
Zní to jako: Mladá (především na sebe) rozhněvané dívka, která má co sdělit

Body: