12.5.2014 | Autor: Michal Husák

Mascot/Mystic (52:30)
Krajem se nese zvěst, že se nová sólovka Dona Aireyho přinejmenším vyrovná všeobecně ceněné loňské desce Deep Purple, pokud ji přímo nepředčí. To druhé si nemyslím, jelikož nejsem bezvýhradně nadšený z Donova konceptu střídání „písňově“ koncipovaných skladeb s instrumentálními jízdami a rozvernými variacemi na klasiku. Je to jistě v pořádku, když uvážíme, že jde o sólový počin klávesisty, který si pro radost zavzpomíná na časy v Rainbow i na Beethovena (Difficult to Cure 2013) a vychutná si i další hráčské lahůdky.

Na druhé straně Airey se svou kapelou (zpěvák Carl Sentance, bubeník Darrin Mooney z Primal Scream, kytarista Rob Harris z Jamiroquai a prověřený basák Laurence Cottle) nachystali natolik silný materiál, že mi přijde škoda tímto formátem „skládačky pro volné chvíle“ svádět k pocitu, že jde jenom o nějakou další ze stovek oddychových bokovek slavných muzikantů ze slavných kapel.

Když se totiž vrátíme k úvodní tezi, nelze popřít, že páteř alba, sestavená z hammondovsky hřmotného a košatě chorálového hard rocku (3 in the Morning, Beat the Retreat, Flight of Inspiration) vedle „Párplů“ opravdu obstojí hrdě a vzpřímeně. Tohle je vitální hard rock přesně trefující podstatu tradic i současného vyznění, zdravé říznosti i elegantní, líbivé noblesy. Specifickou hodnotou alba, které Don věnoval vzpomínce na zesnulé přátele (mj. Cozy Powell), jsou pak dva fragmenty s Garym Moorem (ve skladbách Agadio a Lament), takto jeho úplně poslední nahrávky.

Zlatý hřeb: Solomon's Song
Zní to jako: sebejistá hardrocková tutovka

Body: