22.8.2002 | Autor: Veronika Schmidtová

Indies Records (56:33)
Vývoj Divokýho srdce lze označit za uspokojivý a kontinuální. Od první desky už doba pokročila a jako kdyby se výraz i rytmus kapelyza ty tři roky usadily: cítím ze všeho, z tónů, harmonií a slov lad. Možná na úkor očekávané špinavosti, ale síla téhle desky tkví někde 'jinde'.

Pravdou je, že se tu nelze opřít o silné refrény jako na té první (Strom či Skoro bez sebe); snad jen skladba Lítám graduje dramaticky. Ale mantrou téměř všech kousků je hypnotismus - za pomoci vykouzlených textů a hudby jako medovina tu Divoký srdce bez jakékoli chemie udává směr.

Album obnažuje podstatně víc než před třemi lety Ambrožův příklon k Indiánům, přírodním substancím a hlavně americké country - kytara imituje někdy trochu banjo, jindy dobro a celku dodává 'zápaďácký' sestřih (Setkání a Bouře, nejhezčí písničky na desce). Ale na druhé straně neopomene na příslušnost k pražskému kmeni - například písničku Pomalu bychom rozhodně hledali spíš u Echt!ů a Poprvé jako kdyby zbyla v šuplíku po Hudbě Praha. Jenom kytara v druhém případě zjemnila.

Právě decentní kytara vedla recenzentku ihned k domněnce, která sepo desátém poslechu a rozkrytí textových dimenzí potvrdila: Michal Ambrož se tu vyskytuje spíš než v roli lídra rockové kapely v neplánované poloze barda, zralého a bystrého.

A předkládá, že jde, vážně ano, oslovit -nácti i -sátileté jednou ranou. Jenom cenzoři, ti asi nepochopí - Indián stepí pán, travní song s magicky zamlženou kytarou a implantovaným motivkem tam v horách, nad strží se bezpochyby zařadí po bok Zeleného listu nebo Trávy. A jestli doposlouchají do úplného konce, to s kapelou teprve nebudou amigos.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/08