21.8.2013 | Autor: Lukáš Nevola

Supraphon (35:10 )
Mladý člověk si v patnácti jde pro občanku, je na prahu života. Pro kapelu už je taková odžitá porce pořádným kusem cesty a v případě „patnáctkové“ (šesté řadové) desky Divokýho Billa se téměř nabízí metafora o zvukové plastice, která vyhladí vrásky na tváři a do povědomého výrazu má vrátit mladistvou svěžest. Není na naší scéně moc kapel, které se můžou pochlubit tak výrazným a charakteristickým rukopisem jako úvalská parta Vaška Bláhy – to je deviza, která Billa provází i na jeho zatím asi „nejexperimentálnější“ desce.

Nezmizely ani slabší stránky, ke kterým patří jistá skladatelská nevyrovnanost (vyčerpanost?) či trochu laciné přehmaty v textech, které snad až příliš spoléhají na průraznou sloganovitost. Rámcový pocit z novinky je však spíše příznivý. Posun k „dospělejšímu“, zvukově rozmanitějšímu podání doprovází relativně dost slibných popěvků: tradičně stavěné Vstávej, Koně, Mašina, Dolsin, i ty ne tolik typické, wanastovskou „kodymovštinou“ načichlé Všema deseti, Zamilovaná a hlavně Půjdem dál, a jako celek patří 15 k lepší části Billovy diskografie.

Ve vzduchu přesto visí trochu rýpavá otázka, nakolik je všechna ta studiová alchymie pro kapelu přirozená a adekvátní...

Zlatý hřeb: Dolsin
Zní to jako: Divokej Bill vylepšený zvukovým faceliftem

Body: