22.3.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Eagle/BMG (69:04)
Docela jsem váhal, zda osmašedesátiletého britského saxofonistu Dicka Heckstalla-Smithe s jeho albem vůbec do Blues Baru pozvat. V pokušení zařadit jej mezi normální recenze jsem nebyl ani tak proto, že ho máme pořád nejvíc spojeného s klasickou sestavou Colossea, jež, pravda, nebylo zrovna bluesovou partou - ostatně, s jeho mayallovskou minulostí mezi bluesmany patří tak jako tak. A pár takových dalších hráčů, kteří vyhoví i ortodoxním kritériím, se skrývá i pod titulním označením 'and friends', zvláště Paul Jones, John Mayall, Mick Taylor či Peter Green.

V čem je tedy problém? Proč dělat takové obstrukce s volným místem v pajzlu, kde v nedávné minulosti vysedávali i DJové a rapeři? Základním kritériem výběru zdejších hostů by neměly být bluesové formy, nýbrž pocit, který hudba obsahuje. A z tohoto pohledu mám přece jen dojem, že Smithova deska je spíš 'beyond' než 'blues'. Jinými slovy: i tam, kde by forma vyhovovala, je cítit přece jen trochu jiné cítění, než je v kraji zvykem. Možná by se také dalo říct, že je tu 'moc hlavy', kdyby to neznělo tak naivně (samozřejmě si nedělám iluze ani o svých největších miláčcích,že z nich blues neřízeně tryská všemi póry bez ohledu na marketingové programy # i když je mi to líto...).

Tím nekonkrétním rozkladem vůbec nechci říct, že by ta deska byla špatná. Skoro bych ale řekl, že čím víc se v některých místech bluesovým idiomům vzdaluje, tím se mi líbí víc. Dobré jsou Smithovy saxofonové až skoro free divočiny, pěkná je Greenova balada Cruel Contradictions, a moc mě taky baví ty divné harmonie, které sice stojí na zdánlivě ryze bluesových figurách, ale poskládaných tak, jak by to žádný bluesman neudělal (třeba Hidden Agenda nebo Twilight Shuffle, ale zejména Millenium Blues, to je skoro až výsměch ortodoxistům, což je občas potřeba # jen kdyby ho tak hrozně neprznil ten odporný metalový zvuk kytary). Těch muzikantských fórů, zlomyslností i 'obyčejných' dobrých nápadů je tady opravdu spousta a album je to bezesporu zábavné. Jen ten pravý 'feel' tady postrádám.

Jo, ještě dlužím vysvětlení, jak se tedy Heckstall-Smith do Blues Baru nakonec přece jen vecpal. Přinesl si dobrozdání od komitétu pro udělování prestižních bluesových cen W.C. Handyho. Bylo tam napsáno: nominován v kategorii Comebackové album.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/03