Dead Can Dance: Wake
1.5.2003 | Autor: Jindřich Göth
4AD/CDirect (60:53, resp. 72:03)
Modla všech milovníků éterických a náročných hudebních forem, Dead Can Dance, uchystala reprezentativní dvojCD, shrnující to nej z již ukončené kariéry. Och, jak úchvatnou hudbu to dvojice Brendan Perry a Lisa Gerrard tvořili. Jak hlubokou, zadumanou, náročnou, tak nekomerční, tak nezávislou na tržním mamonu a plytké hobně za posluchačem. Jací to byli umělci... .
Nebo snad ne? Souhlasit se dá v zásadě pouze s tím, že muzika Dead Can Dance byla prostá vypočítavé líbivosti. Jinak ale poslech kolekce pochybovače pouze utvrdí v názoru, že tato dvojka byla více než co jiného nafouklou bublinou. Pod náporem rádobymystiky a vnucovaného pocitu jakési výlučnosti a nedotknutelnosti se krčí stále stejné skladby, mnohdy postrádající jakýkoliv melodický nápad a bezradně opakující pouze jeden základní motiv. Srovnáme-li Dead Can Dance se žánrově vzdáleně příbuznými Cocteau Twins, nelze než nevidět propastný kvalitativní rozdíl. Možná se to někomu bude zdát příliš kruté, ale není nic horšího, než zaslepené snobské poskakování kolem okopané a zašlé sošky, kterou kdysi kdosi prohlásil za modlu.
časopis Rock&Pop 2003/04