20.6.2002 | Autor: Vojtěch Lindaur

ISO Records/Columbia/Sony Music Bonton
Pěatapadesátiletý David Bowie se rozhodl natočit nové album se starým přítelem. Producent Tony Visconti byl spolutvůrcem - Mefistem Young Americans (1975), Low (1977), Heroes (1977), Lodger (1979) a Scary Monsters (1980), tedy opravdu zlomových alb nejen Davida Bowieho, ale celé rockové historie. Myslím, že Heathen (2002) se k nim může směle zařadit.
Jen si představte tu idylu. Studio v obýváku horské chalupy z dvacátých let nedaleko proslaveného městečka Woodstock ve státě New York s vysokými roubenými stropy a obrovskými okny s výhledem na přehradu Ashokan. Na hrázi věčnosti. Takové sídlo a jeho nálady mohou být dvojsečné, tvrdí Bowie. Na jednu stranu navodí úchvatnou euforii, v negativu pak nejhlubší depresi.
'Heathen' je pohan, divoch, barbar, bezvěrec, zkrátka ten, kdo ve svém životě nepocítil přítomnost něčeho vyššího, typický člověk jedenadvacátého století. Účtuje na novém albu Bowie sám se sebou?
Nejspíš ano - je to patrné zejména z úporné snahy vydat zde ze sebe to nejlepší, co se za pětatřicet let své úchvatné kariéry naučil, co pochopil, co si ověřil, čím vším - rád či nerad - byl; jakýsi sumář, 'best of' svého nejmilejšího. Devět vlastních nových skladeb a tři coververze prý stavěl s amatérským nadšením, s nímž někteří pracující budují o víkendech koráby ze sirek. Pinzetou do láhve. Jen tak.
Na novém albu hraje David Bowie na většinu nástrojů sám. V tomto smyslu je to jeho nejkomplexnější dílo od dob Diamond Dogs. Ačkoli se během natáčení v horském studiu vystřídala řada přizvaných hostů, jen málokterý obstál lépe, než by si to David představoval a než by zvládl sám. A tak kromě baskytary - tu v plné míře obstaral Visconti - hraje zde prakticky na všechny nástroje včetně bicích: ano, ta kouzla s loopy a normální bicí soupravou v sklabě Cactus vyrábí opravdu sám Bowie. V jiných případech však rytmický fundament vytváří seattleský bubeník Matt Chamberlain, známý kupříkladu z alb Tori Amos či Garbage. Snad nejvýznamnějším a jistě inspirativním hostm alba byl Pete Townshend, kytarista legendárních The Who, vynálezce zpětné vazby. Nejspíš právě on podpořil Bowieho touhu po již zmíněném amatérském nadšení těch nejryzejších profesionálů, nejen svými excentrickými a agresivními riffy ve skladbě Slow Burn, ale přístupem k hudbě vůbec. Jiným kytaristou, který na albu otiskl svůj zvuk, zejména v I've Been Waiting For You, coververzi písničky z prvotiny Neila Younga, byl nirvanovský Dave Grohl. A do kytaristické třetice zde najdeme Davidova letitého spolupracovníka Carlose Alomara (Everyone Says Hi). Všechna smyčcová aranžmá jdou na vrub zručnému Viscontimu, jedna z přizvaných part, Scorchio Quartet, přijela nahrát svůj part do písničky I Would Be Your Slave bezprostředně po 11. září 2002. Z New Yorku prý vlakem přivezli tíživou, ale zároveň velmi osvobozující atmosféru.
David Bowie zde používá celou řadu předpotopních syntezátorů, počínaje tím originálním kufříkovým, na který hrával Brian Eno na albech Low a Heroes a konče věhlasným stylophonem, předchůdcem syntezátorů, který poprvé použil při nahrávání Space Oddity v roce 1969, a thereminem. S dětským zanícením s nimi kreslí krásně naivní tó#y v Slip Away, resp. v Gemini Spacecraft.
Naše představa o lidech a hudebních nástrojích v horském srubu u přehrady je tak úplná.

"Je to začátek ničeho/Nic se nemění/Všecko se mění," uvádí album jakási mantra. Bowie zpívá o něco níž posazeným plným hlasem a za ním velebný, jako by pravoslavný sbor, písnička (spíš hudba ke klíčové scéně filmového dramatu) Sunday se rozjíždí po spirále jak auto na volnoběh, leč chytlavého refrénu se nedočkáme. Rázem je zřejmé, že je to intro, návnada, předkrm velkolepé slavnosti. Ten pravý rozjezd, to je Cactus, písnička Pixies z alba Surfer Rosa (1988), s hromově burácející baskytarou a výtečnými bicími, které ženou nápěv jak koně na posledních metrech Velké pardubické, s kytarovými šlehy a halekaným refrénem ve stylu T. Rex. Snad skvělý singl, ale kdopak ví. David tuší, že po takové jízdě je třeba ubrat - a Slip Away, tedy Klouzavá, je tempem i melodií věrná názvu. Původně se měla jmenovat Uncle Floyd, podle stejnojmenné kultovní televizní show. Typický Bowieho ploužák s jemnými pianovými běhy, gradující v mohutnou kosmickou symfonii ve stylu experimentálních nahrávek Beatles, také dík již zmíněným presyntezátorům. Slow Burn krom již zmíněné Townshendovy kytarové anarchie vévodí vynikající zpěv na hranici falzetu a saxofonové sólo, které svou naléhavostí upomene Absolute Beginners. Bowie zde v téměř valčíkovém tempu rozjíždí velké drama, jako kdyby píseň vypadla z Heroes. Jenže tam hrál na kytaru Robert Fripp. Hybná Afraid veze desku na pár minut ve funkovém a ačkoli je o strachu, tak vlastně velmi pohodovém rytmu (spolu se Slip Away byla natočena ještě s producentem Markem Platim a jen mírně předělána), na albu nabízí oddechový čas.

I've Been Waiting For You odsýpá přesně v duchu totálního zvuku Youngova originálu, ostatně Bowie ji kdysi ještě s Tin Machine hrával na koncertech jako přídavek. Je o něco pomalejší a místo kytarových houštin jsou zde zajímavě přiaranžované dechy Bornea Horns. S I Would Be Your Slave nabírá album další dech. Proti tepu bicích znějí hypnotické smyčce, ústřední, vznosnou a velmi elegantní melodii David zpívá poněkud nezúčastněně, celek svou 'obtížností' velmi připomíná ...hours.
Poslední coververze alba Gemini Spacecraft od dávného Bowieho vzoru jménem Legendary Stardust Cowboy (ano, právě od něj si David vypůjčil příjmení svého Ziggyho) je zvukově asi nejblíž současné taneční scéně, respektivě albu Earthling, kde se jí Bowie nejtěsněji dotýkal. Jako bychom při meziplanetárním letu v té příšerné rychlosti slyšeli z dálky vesmíru hrát country. Rozhodně jedna z nejpozoruhodnějších písní alba.

5.15 The Angels Have Gone je nejdelší - a přece se zdá, že končí příliš brzy. Je táhlou připomínkou starých dobrých experimentálních časů: kdo jiný než Bowie má právo o nich takhle smutně zpívat? Everyone Says Hi má při vší jednoduchosti nápěvu typicky britský popový šmrnc, podobné písničky včetně roztomilého 'doo-whap-whap-wha-dooooo' refrénu David zpíval, ještě když s jmenoval Davie Jones. Něco pro festivalové davy se zapalovači chtivé sborového zpěvu. V A Better Future si ještě jednou připomene kapelové časy s Tin Machine, druhý oddechový čas alba, těsně před závěrem.
Titulní skladba Heathen přivede nás zase k počátku, je zřejmé, že je to outro jak vystřižené z Low, digestiv po velkolepé slavnosti.
Nevím, zda je Heathen lepší než poslední tři Bowieho alba. Rozhodně je pestřejší, přímočařejší a víc písničkové. Že je v rámci současné populární hudby výjimečné, asi netřeba zdůrazňovat. Jak moc bude výjimečné v diskografii Davida Bowieho, ukáže teprve čas.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/06